Adepti

Mám v životě štěstí (nebo smůlu) na náhody. Měsíc jsme domlouvali rozhovor s profesorem Janem Pirkem z IKEMu na téma rozvoje transplantační medicíny. V domluveném termínu zemřel panu profesorovi pacient, který žil téměř sedm měsíců bez srdce. Rozhovor musel počkat.

Podle mne to není zrychlenou dobou, ale tím, že pořád ještě dost lidí kouří, žije nezdravě, neléčí si vysoký krevní tlak. Je spousta stresů, kterým musí lidé čelit a oni si ty stresy kompenzují cigaretou, jídlem, místo toho, aby si je kompenzovali sportem. Jediná kompenzace na stresy je jít si zasportovat, zahrát si tenis, projet se na kole, zaběhat si, zaplavat. Stresy se dají vykompenzovat jedině fyzickou aktivitou.

Ano, únava tak ze mne krásně spadne.

Byl to první pacient na světě, který s tím takto žil. Jinak my to jedno čerpadlo, jako pomoc levé komory srdeční, používáme celkem běžně. Budeme ho například právě teď dávat pacientce, která se nemůže dočkat transplantace. To jsou případy, kdy srdce pacientovi zůstává, my čerpadlo přidáme, aby srdci pacienta pomáhalo. Takových pacientů je už mnoho desítek. Ale tento pán byl jediný a první na světě, který měl srdce úplně pryč a měl tam dvě čerpadla.

To není pravda. Nádor může vzniknout kdekoliv, ale srdce má to štěstí, že nádory v srdci jsou zaprvé velice vzácné a za druhé v devadesáti procentech jsou nezhoubné. Takže se vyříznou a srdíčko je uzdravené. A jenom pár procent nádorů je zhoubných. Může být v srdci metastáza, ale primární nádory srdce jsou tak, jak jsem říkal. Těch 10 procent zhoubných nádorů jsou pak ale nádory velmi zhoubné. Různé typy sarkomů. S těmi prakticky žádný člověk nepřežije rok.

Byla to jedna z nejsložitějších operací, jakou jsem kdy dělal. Složitá hlavně v tom, že jsme neměli vůbec možnost opřít se o nějaké literární poznatky, o zkušenosti jiných kolegů, protože to byl první pacient, který s tím takto žil. Byla to velká výzva pro celý kolektiv, abychom pacienta vyvedli z pooperační fáze. Posunuli jsme medicínu o kousek dál.

S velkým zájmem se na celý zákrok a léčbu dotazovali kolegové ze světa. Mám pozvání přednášet o svých zkušenostech na největší kongres o srdečních čerpadlech do Německa.

Je to jeden ze směrů transplantační medicíny, protože srdcí je málo, čekatelů je čím dál víc, takže se to nějak musí řešit. A těchto pump, pokud na to země ekonomicky má, se vyrábí nekonečné množství. Takže si myslím, že u jisté specifické skupiny pacientů nahradí transplantaci úplně. Už se tak děje v USA, kde jsou bohatší než ČR. Tam už se toto čerpadlo smí použít jako takzvané definitivní řešení srdečního selhání. Pacienti, u kterých se nedá udělat transplantace srdce, se na to připojí. Existují pacienti, kteří takto žijí již déle než 7 let.

Kolem 2,5 miliónu korun. Ale předpokládám, že tím, jak se jich bude dělat víc, budou levnější. Jako všechno.

Vyrábí ho americká firma. Dostávám spoustu emailů, ve kterých mi lidé gratulují, paradoxně jeden český kutil mi dokonce radil, jak lze čerpadla vylepšit. Doporučil jsem mu, ať se obrátí na americkou firmu, která čerpadlo asi dvacet let vyvíjela. Je to nesmírně složité zařízení, laik si neuvědomuje, že krev se skládá z mnoha buněk a biologického materiálu a čerpadlo ji nesmí poškozovat. Je tedy složité vyvinout správné materiály a zajistit, aby nevznikaly třecí plochy, myslím si, že na to nemůže přijít český kutil.

Zásoby čerpadel máme v konsignačním skladu pořád. Některé naše případy jsou totiž akutní - například pacienty v kardiogenním šoku musíme rychle připojit. Kdybychom čerpadla objednávali, trvalo by to příliš dlouho.

U nás se toto čerpadlo používá jako takzvaný most k transplantaci. Jeden náš pacient čekal 2,5 roku než pro něj bylo vhodné srdce.

Transplantace srdce, pokud to srdíčko nebylo už předtím operováno, není až tolik složitá operace. Dělá nás je šest. Ale jen tři transplantujeme srdce, když už byl pacient na umělém srdci.

My děláme veliké výkony. Tak třeba každý z nás má v srdíčku 4 chlopně a my třeba děláme výkon, že „opravujeme“ tři chlopně, našíváme koronární bypass a ještě například děláme něco s komorou. To jsou mnohem složitější operace. Větší „generální oprava“ na srdci je složitější než vlastní transplantace srdce.

Ano, srdce produkuje hormony. V síni se například produkují hormony, které pomáhají regulovat objem tekutin v těle...

Srdce v pacientovi zůstává, jen ve výjimečných případech se nahrazuje. Ale i to jde. Organismus člověka je tak složitý, že existují hormony, které je zastoupí. Toho se nemusíme bát.

Rutina to musí být, pokud to není rutina, tak je to špatně. Na operačním sále hraje muzika, povídáme si o fotbale, autech, děvčatech a najednou je operace hotová. Na tom je vidět, že náš tým svou práci umí. Jakmile by tam někdo křičel a házel nástroji, bylo by jasné, že si není jist sám sebou. Že si něco kompenzuje a přenese tu nervozitu na celý tým. Musí to být rutina, pak jsou výsledky dobré.

Kluci, kteří byli vychovaní tady u nás v IKEMu a na jejichž výchově jsem se podílel, šéfují na Vinohradech, v Motole, na Homolce, v Budějovicích, ve FN v Praze na Karlově náměstí - tedy  polovině kardiochirurgií v ČR. Teď tady mám svoje dva zástupce, na které se můžu ve všem spolehnout.

Protože transplantace srdce se dělají jen tady v IKEMu a v Brně. Ostatní to také umějí, ale právě, aby to byla rutina, nemohou se transplantace provádět všude, pouze na dvou pracovištích. Počet transplantací se pohybuje mezi 40-65 za rok. Nejde jen o samotnou operaci, ale o komplexní péči. Předtím a potom nadosmrti se o pacienta musí starat zkušený kardiolog. A ten má opět zkušenosti, pouze když má dostatek případů.

Rehabilitace po transplantaci srdce se jinak neliší od rehabilitace jiného kardiochirurgického výkonu. Lidé po srdečních operacích jedou na časnou rehabilitaci do rehabilitačních ústavů specializovaných, třeba v Poděbradech, kde tři týdny cvičí a rehabilitují. A ti po transplantaci tam jezdí o trochu později.

No nemusí, když nechtějí. Tak rehabilitují jinak.

Já si myslím, že je dobrá. Mám ale kolegu na Maltě, tam pacienti na žádnou rehabilitaci nechodí vůbec. A v některých západoevropských zemích chodí pacienti stejně tak, jako pacienti u nás. Jsou tu dva rehabilitační ústavy – Poděbrady a lázně Teplice nad Bečvou.

Já neříkám, že je to v pořádku, ale tak je jejich zdravotní systém nastavený.

Typický pacient je muž po infarktu, průměrný věk 65 let, kuřák, s neléčeným vysokým krevním tlakem a obezitou. Pak jsou to pacienti s onemocněním chlopní, aortálními chlopněmi, kde je typickým pacientem 80-85letá žena. Jelikož ženy žijí déle, tak se toho dožijí. A dojde v tomto věku ke zvápenatění aortální chlopně. Každé onemocnění má svého typického pacienta. Existují různá onemocnění v srdci a každé má svého průměrného pacienta. Půlka pacientů, kteří podstupují transplantaci, mají ischemickou chorobu srdeční. Tam je sice vrozená dispozice, ale hlavní roli má kouření, vysoký krevní tlak, hladina cholesterolu. My děláme 1300-1500 operací ročně a z toho je transplantací 40. Transplantace srdce je ohromná metoda pro úzkou skupinu pacientů, kterým se už jinak nedá pomoci. Ale 90-99 procentům pomůžeme jinou operací. Transplantace je ovšem mediálně nejzajímavější.

Nikdy, když je dárce, tak nikdy neodmítneme. Máme na čekací listině asi 60 pacientů. Nikdy se nestane, aby nám zavolali, že je srdce a my neměli příjemce.

To ne. Mojí úlohou je každému pacientovi pomoci.

Rozhovor s panem profesorem Pirkem je stručnější, než by zřejmě naši čtenáři očekávali. Omlouvám se. Na sále právě byla připravená ona pacientka, o které pan profesor v rozhovoru mluvil. Tým kardiochirurgů byl připraven „přioperovat“ onu přídavnou pumpu, umělé srdce, které bude pomáhat jejímu zesláblému srdci. Už ta půlhodina, kterou nám pan profesor věnoval, je v tomto případě krádeží. V souvislosti s pacientkou (která je jistě statečná), si vzpomínám na slova profesora Pirka, které mi kdysi řekl na adresu žen, „Žen si velmi vážím, dokážou brát život frontálně, v celé jeho komplexnosti. Jako moje pacientky ale moc nevydrží. Častěji mi umírají než muži a jsou také více bolestínské“. Přiznala jsem se tehdy rovnou, že já bych byla také ubrečená a ufňukaná, kdyby mi opravoval srdce.