Lidé, kteří se moc nepohybují, mají v těle bazální hodnotu zánětů vyšší než lidé, zvyklí se pravidelně pohybovat. Lidi bez pohybu mají malé záněty cévní stěny vlastně pořád. A tak je preventivní kardiologie v jistém smyslu protizánětlivým lékařstvím. O pohybu a o kardiovaskulární rehabilitaci jsme hovořili s kardiologem MUDr. Vladimírem Tukou, PhD. z 3. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Nedávno byl zveřejněn projekt, zamýšlející vybudovat postupně při všech kardiologických klinikách v celé republice centra kardiovaskulární rehabilitace
Co vyvolalo tuto potřebu, pane doktore?Je to jednoduchá statistika. Celosvětově se za posledních 10-20 let snížila úmrtnost na kardiovaskulární onemocnění a život našich pacientů se prodloužil přibližně o 8 let. Epidemiologové zkoumali, kde je příčina vyššího věku pacientů s kardiovaskulárním onemocněním a zjistili, že z velké části - přibližně 4,6 let - mohou připsat zásluhu preventivním aktivitám. Ukázalo se, že preventivní aktivity (fyzický pohyb a stravování) jsou mnohem důležitější než velmi nákladné a invazivní intervence ve smyslu katetrizace. Ty přidávají pacientům asi 4 měsíce aktivního života.
Ale to se nebude kardiochirurgům líbit....Akutní intervence jsou velmi důležité pro individuálního pacienta, zachrání život v okamžiku, kdy už je nemoc manifestní, kdy je v ohrožení života. Pro člověka, který ještě nemá akutní zdravotní problém, je mnohem důležitější prevence. To co říkám, platí i pro pacienty, kteří prošli rukama kardiochirurgů. Na to bych položil mimořádný důraz. Máme pacienty, o které se umíme velmi dobře postarat akutně. Pacient, který má zánět myokardu, má ucpanou cévu, se dostane rychle do kardiocentra, kde mu ošetří cévu, odstraní trombus, implantují stent. Jsou tito pacienti vyléčeni?
A jsou vyléčení?Často se setkávám se situací, že invazivní kardiologové pacientovi řeknou, že jsou vyléčení. Ale není to pravda. „Nedobrý“ proces v jejich cévách dál pokračuje. Na další preventivní práci s pacientem není čas. Existují velmi dobré studie ze Švýcarska, ze Severní Ameriky, kde kardiovaskulární rehabilitace velmi dobře funguje. Lidé po infarktu jsou zařazeni do programu řízené pohybové aktivity včetně nutričního poradenství. V takovémto systému se snižuje počet hospitalizací, snižuje se úmrtnost, snižuje se riziko nových infarktů a výrazně se zlepšuje pacientům kvalita života. U nás kardiovaskulární prevence také funguje, ale pouze v nějaké omezené míře, zdaleka se nedostává všem pacientům, kteří by z ní mohli mít prospěch. Proto jsme se pustili do projektu, který čerpá zkušenosti z pracovišť kardiovaskulární rehabilitace ve Švýcarsku.
U nás ale existuje dobře rozvinutá kardiovaskulární rehabilitace v lázních...Velmi si vážím lázeňské péče, kterou považuji za indikovanou a plně na místě u pacientů, kteří vyžadují takovou tu trošku nemocniční péči, tam je to perfektní. Ale pro spoustu pacientů, kteří prodělali infarkt je nemožné – asi spíš nechtějí - trávit 3 týdny v lázních, mají obavy opustit na delší dobu své zaměstnání. Na pracovištích, jak jsme to viděli ve Švýcarsku, je snaha, aby si pacienti osvojili trvale jisté zdravé návyky a už je nechtěli opustit. Tři týdny strávené v lázních, v úplně jiném režimu, jsou nedostatečné k vybudování nových návyků. Když se pacienti vrátí z lázní domů, velmi často sklouzávají do svých starých kolejí. Tři týdny je příliš krátká doba. Rehabilitační programy, které prosazujeme, a které by měly fungovat ambulantně, jsou minimálně tříměsíční. Vycházejí z toho, že se mění návyky lidí v jejich vlastním prostředí. Pacienti tráví většinu času v klasickém režimu doma a v zaměstnání a 3-4 krát týdně dochází do nějakého centra. Ideální je, když pacienti v centru kardiovaskulární rehabilitace/ preventivní kardiologie cvičí 2-3 krát týdně pod dohledem. Je možné je monitorovat, mají možnost nutričního a obezitologického poradenství, poradenství v odvykání kouření. Tímto způsobem mají možnost se změnit mnohem více, než kdyby byli ponecháni sami sobě.
Co se děje v kardiovaskulárním systému pacientů v řízené prevenci?Kardiovaskulární onemocnění jsou často spojována se zánětem. Zánět, jak ho obvykle známe (chřipka, zápal plic), je obranou našeho těla na vnější zátěž. Lidé, kteří mají subklinický zánět, mají vyšší míru zánětů v těle a to je spojeno se zhoršenou funkcí výstelky cév –endotelu. Přiměřený pohyb vede k tomu, že si zánět držíme na přijatelné úrovni, že si naše tělo umí se zánětem poradit. Lidé, kteří nemají dostatek pohybu, mají v těle již bazální úroveň zánětu vyšší než lidé, kteří jsou zvyklí se pravidelně hýbat. Tito lidi mají vlastně malý zánět cévní stěny pořád. Preventivní kardiologii můžeme proto považovat za protizánětlivou medicínu. Při kardiovaskulární rehabilitaci jsme schopni částečně kardiovaskulární systém naučit reagovat na zátěž. Řízenou pohybovou aktivitou dochází ke zlepšení využití energetických substrátu na svalech, lépe se využívá glukóza, snižuje se tím riziko cukrovky, a u pacientů s cukrovkou lze pohybem dosáhnout její lepší kompenzace.
Jak je možné, že se srdcem a cévami má problémy i člověk, který se hýbe, stravuje zdravě?Je spousta lidí, kteří žijí nezdravě a dožijí se vysokého věku, např. Winston Churchil. Otázkou je, jakého věku by se tito lidé dožili, kdyby si zdraví nehuntovali. Mohli se dožít třeba 120 let? Ale jsou to 2 procenta populace. Prospěšnost pohybové aktivity je prokázaná téměř pro všechny. Ale zase i zde je nutná určitá míra. Je otázka, do jaké míry je například vrcholový sport zdravý. Co se týká lidí, kteří žijí zdravě a stejně onemocní: viděl bych dvě roviny, na které je potřeba brát zřetel. První věc je, že pro každého je představa zdravého životního stylu jiná. To co jeden považuje za zdravé, druhý třeba ne. Například obecně platí, že vegetariánská strava je zdravá. Nicméně lidé, kteří se začnou stravovat bez masa, musí velmi dobře vědět, co musí jíst, aby neměli deficity minerálů, vitamínů, energie, tedy ne každý, kdo nejí maso, jí zdravě. A co se týče pohybu, tak běh je toho času velmi moderní, a taky ne vždy musí znamenat, že každý, kdo běhá maratony, trénuje zdravě. Žijeme ve společnosti orientované na výkon a efektivní využití času. Maratonům ale musí člověk věnovat spoustu času. Netvrdím, že není možné trénovat málo a uběhnout maraton v dobrém čase i bez následků. Ale jsou spíše lidé, kteří uběhnou-li maraton bez tréninku, mají následky. Druhou rovinou je dědičné pozadí. I kdyby žil takový člověk sebevíc zdravě, tak se nejspíše nevyhne onemocnění, které má v genech. Bude-li mít dědičně sníženou pevnost cévního vaziva, tak může přijít problém v podobě prasklé aorty (pozn. autorky: mluvili jsme z mé iniciativy o spisovateli Michalu Wieweghovi). Je zajímavé, že například mezi hokejisty je častější výskyt takzvané bikuspidální (dvoucípé) aortální chlopně, což je získaná záležitost. Normální trojcípá chlopeň má tři cípy a nezvykle velké procento hokejistů má chlopeň jen se dvěma. Ta se více opotřebovává, navíc je to spojené s rozšiřováním aorty. Někdy se stane, že praskne. Zatím ještě nikdo nezkoumal, proč mají biskuspidální chlopeň častěji hokejisté než většina populace. Jedna věc je tedy představa pacienta o tom co říká, že dělá, a tím co reálně dělá. Druhá věc je, že dva lidé, kteří budou mít stejně zdravý životní styl, nebudou na tom úplně stejně, protože každý z nich má jiné genetické pozadí, rodinné zvyky, jiné stresy.
Dáváte už do programu kardiovaskulární rehabilitace své pacienty?Ano. Základní je poradit, jak a co můžou a mají dělat. Doba, kdy jsou bezprostředně po akutní příhodě, je pro začátek rehabilitace optimální, většinou je to do třech měsíců od akutní příhody. V této době jsou nejvíc motivovaní. Později si už čím dál více myslí, že jsou zdraví. Ve Švýcarsku kontaktují pacienta s doporučením kardiovaskulární rehabilitaci dokonce už do 3 týdnů od infarktu. Začínal jsem tak, že když jsem měl pacienty po infarktu nebo se srdečním selháním, tak jsem věděl, že by se měli začít více hýbat. Snažil jsem se jim různě radit. Asi před dvěma roky jsem začal spolupracovat s doktorem Matoulkem. Vybrané pacienty jsme posílali do rekondičního centra VŠTJ Medicína, kde jsme jim vytvořili pohybový program. Jsou tam schopní fyzioterapeuti, instruktoři a chodí tam konzultovat lékaři. Bohužel rizikovější pacienti, například s těžším srdečním selháním, musí být pod větším dohledem. Ty posíláme do lázní. Nákladné je zařízení vybavit ve smyslu tělocvičny, monitorovacího systému, aby rizikoví pacienti mohli mít monitorované EKG. Naším velkým snem je pracoviště poskytující kardiovaskulární rehabilitaci minimálně v každé univerzitní nemocnici, krajské a optimálně v každé okresní nemocnici. Ale to je vize tak 15-20 let.
Kdo jsou pacienti, kteří se dostanou na vaše oddělení? Zanedbávají zdravý životní styl?Vzhledem k tomu že 99 procent české populace zdravý životní styl zanedbává, tak ano. Pokud vezmeme už jen to, že jsou to často manažeři, kteří se stresují, tak byť se více pohybují, zdravě se stravují, přesto jejich životní styl není zdravý.