Reklama
Epidemie diabetu - autor: Marta Csontosová

„Diabetik by měl vědět o své nemoci co nejvíce. Měl by znát své léky, vědět k čemu jsou a jak působí. Měl by také rozumět, proč mu lékař doporučuje určitou dietu. K tomu všemu potřebuje motivaci. Je důležité, aby znal hladinu krevního cukru. Ta kolísá a v každém okamžiku může být potřeba inzulínu i jídla různá. “, říká kromě jiného v rozhovoru prof. František Saudek, přednosta kliniky diabetologie pražského IKEMu.

Epidemie diabetu

V ČR je 800 000 léčených diabetiků – odhaduje se, že neléčených bude dalších 250 000 lidí. Léčba diabetiků si u nás ročně vyžádá 3,5 miliardy korun. Podle profesora Saudka stoupne v horizontu třiceti let počet diabetiků ve společnosti na 12-15 procent.

Je obecně známo, že se jedná převážně o diabetes druhého typu, spojený s obezitou, s nesprávným způsobem života, nedostatkem pohybu. Svůj podíl na epidemii diabetu má i diabetes prvního typu - je ale vzácnější, postihuje méně než 10 procent všech diabetiků, i když klasifikace není vždy jednoznačná. Ne všichni ale mají diabetes od dětství či mládí.

Co to je za komplikovanou formu diabetu, pane profesore?

Je to tak, že někteří nemocní nesplňují úplně charakteristiku prvního typu. Tvorba inzulínu se vytrácí postupně a v určitém období se musí začít podávat v injekcích, aby byla léčba dobrá. Těch  nejasných případů přibývá.

Znamená to, že se nám diabetes mění?

Důvodem bude nahromadění nějakých genetických příčin. Protože dřív onemocnění diabetu 1. typu probíhalo těžce, většinou smrtelně, takže se vlastně geneticky nemohlo tak rozšířit do podoby, jaká je dnes. Zřejmě se množí i vyvolávající faktory, které my dostatečně ještě neznáme. Těmi faktory zřejmě nejsou obezita a nedostatek pohybu, ale také nějaké faktory prostředí. To se v současné době neví. Mohly by to být virové příčiny nebo je původ v potravě. Vliv mléka, které některé děti špatně snáší, když nejsou kojeny. Ale to ještě nebylo dostatečně prokázáno. Zkouší se i mikrobiální příčiny, které by to mohly vyvolávat. Existují jisté imunologické předpoklady, takže se dají vytipovat lidé, kteří jsou více ohroženi diabetem prvního typu, když se onemocnění vyskytuje v rodině. Dnes panuje přesvědčení, že diabetes 1. typu má imunologické příčiny, kdy určitá osoba z nejasných důvodů reaguje proti vlastním buňkám, které tvoří inzulín. Objevují se však i nové názory, např. že nemoc způsobují určité bakterie, které tyto buňky nejprve poškodí a ty jsou teprve potom imunologickým procesem likvidovány.

Obstojí tvrzení, že děti a mladí lidé trpí diabetem 1. typu?

Bohužel dochází k tomu, že děti a mladí jsou obézní a málo se hýbou a žijí takovým tím „coca-colovým způsobem života u počítače“ a objevuje se už u dvacetiletých také diabetes druhého typu. To bývalo nevídané. Je to teď dost časté v rozvojových zemích a Spojených státech. U nás to není ještě vážný problém, ale přinejmenším porucha glukózové tolerance u dětí a mladistvých stoupá. Čili s tímto by se také do budoucna mělo něco udělat. Na prvním místě přesvědčit lidi, aby pěstovali zdravější styl života: aby se nepřejídali, jedli víc zeleniny, měli dostatek pohybu atd. Zatím se to všechno v současnosti odehrává opačně... Děti tráví u počítače čím dál víc času, snad jen to jídlo berou vážně a v kybernetické podobě jim zatím nestačí. Dospělí sedí v kancelářích, fyzické práce provádějí stroje, nebo se na to najímají lidé z jiných zemí a ten pohyb všem chybí. Druhá možnost je sport a to sport poměrně intenzivní. Nemyslím tím sport namáhavý nebo nepříjemný, ale spíše intenzivní a časově náročný. Chybí nám obyčejný pohyb, na který byli lidé v dějinách lidstva zvyklí. Lidé se pohybovali, byli stále v nebezpečí, pořád se bránili a hledali nějakou potravu. Dnes tu potravu nalezneme velmi snadno. Stačí otevřít ledničku a nemusí se moc kroků udělat. Tak to je ten veliký problém.

Chcete říct, problém stoupajícího počtu diabetiků je v přemíře dostupné potravy, které nejsme schopni odolat….

Ano a zkoumají se příčiny, proč někdo nemá problém se zdravě najíst a v klidu odejít od stolu, jiní zas na jídlo myslí neustále. Mají k tomu vrozené a také získané vlohy. V rodině se to dá docela dobře zdědit, protože když rodiče hodně jedí a považují to za normální, tak to dítě převezme také a potom to dále přenáší. Na druhé straně byla definována řada poruch, které charakterizují obézní lidi, proč mají takovou chuť k jídlu. Existuje teorie, že to může být způsobeno i nějakým poškozením, které se odehrává ještě před narozením. Uplatní se nějaké faktory, které nejsou přímo genetické, ale které by ovlivnily už hotovou buňku. Říká se tomu epigenetika. A tyto faktory vlastně i po narození, nebo během intrauterinního vývoje, mohou měnit nastavení vašeho metabolismu. Může tak působit třeba i kouření během těhotenství. Jedna z teorií častého výskytu diabetu předpokládá, že je plod během těhotenství nějak ohrožen a jeho genetická informace je trošku upravuje - aby se přizpůsobila těžkým podmínkám. Když to vezmu v uvozovkách, dítě se ocitne v ohrožení jako v podmínkách hladomoru a zakóduje si ve svých buňkách a možná i v mozku, že pro přežití nesmí žádnou příležitost k jídlu promeškat. Jenže pak se narodí hned vedle té ledničky. A když to tak vezmeme, jídlo - zvláště to méně kvalitní - není zas tak drahé a plnit ledničku nemusí být problém. No, říkám to trochu nadneseně, protože i já se do té ledničky rád dívám.

Zmizí diabetes, když člověk zhubne?

Někdy opravdu ano. Ano, ale to je skoro to nejtěžší. Díky ztloustnutí diabetes 2. typu často vzniká a vloha k tloustnutí se v průběhu života spíše zhoršuje. Je velmi obtížné lidi přesvědčit a naučit je, aby skutečně zhubli a aby si tu sníženou váhu udrželi. Dnes existuje metoda, říká se jí bariatrická chirurgie. Způsob, kdy se ovlivní pohyblivost žaludku a jeho plocha vůbec, takže se dá žaludek buď přiškrtit, nebo dokonce zmenšit. Lze dávat i dočasná zařízení, že by vlastně potrava obcházela žaludeční sliznicí. Je to metoda, která se užívá u lidí hodně obézních a nepodařilo se jim nějakým jiným způsobem zhubnout. Ukázalo se, že u pacientů s diabetem druhého stupně je to vlastně téměř jediná metoda, kdy lze téměř diabetes vyléčit. Jedná se o lidi, kteří ze 150 kg zhubnou na 90 kg a jejich diabetes může úplně zmizet. Zdá se to jako drastická metoda, nicméně je hodně doporučovaná. Lidé k tomu mají stále ještě odpor, ale zůstat extrémně obézním je pro organismus velmi rizikové. Bylo by samozřejmě lepší hubnout přirozeným způsobem, ale množství obézních lidí toho není schopno. Mohli bychom člověka zavřít do hladomorny a to by docela fungovalo, ale to samozřejmě možné není. Myslím si, že bariatrická metoda je výborná a že se výsledky zlepšují a invazivita se snižuje. Ale pacienty je nutné správně vybírat. Nemělo by rozhodně jít jen o kosmetické efekty. U morbidní obezity je už na obyčejné hubnutí pozdě – morbidně obézní sportovat ani nemůže začít - ale lidi s nadváhou ještě mají šanci. Nemají na to ale „čas“…. Myslím, že by se měly rozvíjet společenské programy, které by lidem dávaly příležitost se pohybovat, jíst zdravě, jíst méně špatnou stravu, o které víme, ale hlavně, aby jim to skutečně přešlo do krve. Konec konců dnes není ani takový problém pracovní doba, jež se asi nebude prodlužovat, tak by neměl být problém vytvořit si víc prostoru pro přirozený pohyb. Lidé často říkají: „nemám čas, nestihnu to“, ale myslím si, že pouze sportování nechtějí zařadit do svého denního programu.

Jak probíhaly a jak dopadly zkoušky „přirozeného“ hubnutí diabetiků druhého typu?

Je známa studie, kdy jednu skupinu obézních diabetiků léčili pomocí tablet a druhou skupinu léčili intenzivním pohybem a dodržováním diety. To se neobešlo bez toho, aby u sebe měli stále nějakého asistenta, který pomáhal, povzbuzoval a vysvětloval složení jídla, kontroloval, že vše probíhá správně. Ze studií vyplynulo, že pohybový a jídelní režim měl větší efekt, než různé skupiny léků, které se podávají v léčbě diabetu.

Proč se tak těžce hubne diabetikům ve starším věku?

Ta diabetická porucha se věkem spíše zhoršuje a starší člověk má pomalejší metabolismus, méně se pohybuje. V přiměřené míře je to normální.

Je o vás známo, že pracujete na výzkumu transplantační metody léčby diabetu. Jak se vám daří?

Transplantace pankreatu je už zavedená metoda a výsledky jsou dobré. Používá se ale jen ve výjimečných případech, většinou současně s transplantací ledviny. Nyní se snažíme, aby se více rozšířila metoda transplantace samotných Langerhansových ostrůvků, kde se inzulín tvoří. Je to pro nás stále technicky velmi náročná metoda, i když samotné provedení je pro pacienta ve srovnání s transplantací pankreatu mnohem jednodušší. Kromě toho se momentálně potýkáme s finančními problémy, jelikož tato metoda stále není uznána jako způsob léčby diabetu, který by byl hrazen zdravotními pojišťovnami. A tak si finanční podporu musíme zajišťovat sami z různých výzkumných grantů. Tak tomu je při zavádění nových metod často, ale protože tato nová metoda je už pro mnohé pacienty přínosná, tak by její úhrada měla být už na čase. Na rozdíl od transplantace celých orgánů se většina peněz spotřebuje v laboratoři při přípravě ostrůvků. Na světě je už několik pracovišť, která mají výsledky hodně podobné výsledkům transplantace celého pankreatu, a od nich se snažíme učit. Ale povedlo se nám také něco, co naopak převzaly jiná pracoviště od nás. Je to možnost sledování, co se s transplantovanými ostrůvky děje po transplantaci. Ostrůvky nejprve označíme a potom je sledujeme pomocí magnetické resonance. Transplantaci ostrůvků považuji nyní za hodně nadějnou. Nejvíce ale čekáme na to, že se podaří vytvořit tkáň, která bude produkovat inzulín a my potom budeme moci tuto tkáň transplantovat.

Jak jste v transplantačním programu daleko?

Po ostrůvkové transplantaci máme skupinu lidí, kteří skutečně už nepotřebují inzulín vůbec, nebo jen opravdu málo. Hlavním důvodem k transplantaci jsou pro nás ale stavy těžkých hypoglykémií, které pacient nerozpozná a hrozí mu pak velké nebezpečí. Porucha je poměrně vzácná, ale vyskytuje se. Tím, že se po transplantaci obnoví tvorba inzulínu, tak se vyrovnání diabetu zlepší a hypoglykemie téměř vymizí. To se nám daří u většiny pacientů. My dnes ještě pacientům před transplantací neslibujeme, že budou určitě bez inzulínu, ale že se průběh jejich diabetu zlepší, nebudou hypoglykémie a bude menší riziko, že budou pokračovat komplikace, které diabetes přináší. Věříme ale, že to se brzy změní. Naším cílem je odstranit zcela potřebu inzulínu a vyrovnat se transplantacím celého pankreatu.

Trh nabízí několik potravinových doplňků, které slibují snížení hladiny krevního cukru - typu Dialevel. Můžeme jim věřit?

Podle mne je ale dobré, když diabetici dodržují alespoň nějakou dietu. Podobně je to s drahými potravinovými doplňky. Když za ně diabetik vydá peníze, nebude se alespoň cpát něčím nezdravým. Bylo třeba zjištěno, že při nedostatku chromu v organismu se glukózová tolerance zhoršuje a pak je pochopitelně reakce na podaný chrom dobrá. Nedostatek chromu je však ve skutečnosti vzácný. Existují přirozené látky, jsou to takové molekuly, které jsou v žaludku, v zažívacím ústrojí působí pocit sytosti, pohlcují hodně vody, bobtnají, typu želatiny, nebo určitých složitých cukrů, a ty mohou skutečně zvyšovat trochu pocit hladu, zpomalují vstřebávání glukózy a pak fungují.

Jak vlastně přesně diabetici vědí, že si mají píchnout inzulin?

Měli by si vést záznamy o zásadních zdravotních věcech. Nevědí to často hlavně muži. Stává se, že muži při otázce, co přesně berou, sahají po telefonu a volají manželce. Diabetik by měl vědět, jaký lék bere, proč ho bere, jaké má účinky a samozřejmě dodržovat dietu, musí být motivován. Také je důležité, aby diabetik znal hladinu krevního cukru. Ta kolísá a v každém okamžiku potřebuje jiné množství inzulínu. Když si píchá inzulín, tak v tom musí být vycvičen a musí to dodržovat a být motivován. Znalost vlastních glykémií je úplně zásadní. Existují osobní glukometry, které ukážou hladinu cukru v kapilární krvi, trvá to několik vteřin a výsledek je jasný. Když si pacient léčený inzulínem neměří glykémie, je to skoro, jako byste chtěli řídit auto se zavázanýma očima. Dnes už dokonce existují senzory, které měří nepřetržitě hladinu cukru v podkoží. Náklady jsou ale vysoké. Přál bych si, aby tato metoda byla k dispozici pro všechny motivované pacienty, kteří si musejí píchat inzulín.

 
PŘÍLOHY
Reklama
Reklama
Reklama

TOPlist