Intuice

Najednou tady byla. Prosadila se za posledních deset let v silné konkurenci české módní tvorby natolik, že v jejích modelech dnes můžeme vidět nejednu zajímavou osobnost. Pro nás je Beata Rajská zajímavá i tím, že se netají svou slabostí pro lázně.

Před nějakou dobou bych se byla asi bránila mluvit o svých úspěších. Nějaký čas si už ale uvědomuji, že jsem získala pozici, jsem vidět. Já jsem totiž přišla ze Slovenska do České republiky, kde už byl módní trh obsazen. A kde vidím základ svého úspěchu? V tom, že si nemyslím, že s hadříky stojí a padá svět. I když pro mne je návrhářství povoláním, posláním a je to už nějakou dobu můj svět. Může se stát, že se najednou rozhodnu žít svět jiný a módní návrhářství nebude podstatné. Teď, přiznávám, je.

Člověk se nesmí brát moc vážně a tlačit „na pilu.“ To okolí velmi rychle pozná. Fakt, že se já sama neberu moc vážně, neznamená, že svou práci nedělám podle nejlepšího vědomí a svědomí. Navíc mám v sobě vypěstovanou obrovskou disciplínu. Když se něco nepovede, nehledám chyby v lidech kolem sebe, ale hledám je v sobě. Někdy na to i různými způsoby doplácím, ale dělám to tak.

Spojením citu pro módu, nadáním pro kresbu s vnitřní disciplínou, vytrvalostí. A ještě, přiznávám, mám dar intuice.

Absolvovala jsem střední oděvní průmyslovou školu v Trenčíně. Strašně jsem chtěla být módní návrhářkou. Na průmyslovce jsem ke své hrůze zjistila, že se tam mladí lidé připravují na práci v oděvním průmyslu. Představa, že bych musela po absolvování školy zůstat pracovat v textilní továrně, byla pro mne strašná. Byla tady jediná možnost, a to, že musím vystudovat vysokou školu. Měla jsem na průmyslovce ale stejně štěstí. Toho kdo chtěl, učitelé vedli světem módy jako koníčkem. Oděvní výtvarnictví učila profesorka, která mě tak přivedla přes modeling k návrhářství. Na módních přehlídkách jsem měla možnost předvést i své vlastní věci. Jako středoškolačka jsem díky takovému nasazení absolvovala začátkem osmdesátých let všechny dostupné módní přehlídky a studentské návrhářské soutěže u nás i v zahraničí. Mé první ocenění je ze soutěže Mladý módní tvůrce v Liberci. Přiznávám, že mě na oděvní průmyslovce vůbec nebavila krejčovina. Byla jsem zoufalá z takového toho dotahování a došívání modelů do absolutních detailů. Dnes jsem vděčná, že to umím. Díky tomu mohu už při kreslení modelu domýšlet technologii zhotovení. Mé návrhy jsou napůl módní návrhy a napůl technické návody na zhotovení.

Ano, ve Žďáru nad Sázavou a můj tým lidí je velmi sehraný. Mých dvanáct lidí už dokáže vidět problémy mým pohledem.

Připravujeme i malosériové oblečení – jeden střih ale v různých obměnách a velikostech. Cenově dostupnější jsou malosériové věci, nejdražší jsou modely na zakázku.

Začala jsem v roce 1993, po své druhé mateřské dovolené. Vůbec jsem nevěděla do čeho se pustit a na čem stavět s absolventským diplomem z filozofické fakulty (kombinace historie – archivnictví). Pro mnoho návrhářů je absence akademie výtvarných umění handicapem, pro mě ne. Nejsem totiž tolik svázaná jen designem, dokáži mít díky znalostem historie i jiný pohled na svět. V roce 1993 jsme už, jako rodina, žili ve Žďáru nad Sázavou a úplně náhodou jsem viděla inzerát, že oděvní soukromá průmyslovka přijme učitele technologie. To místo jsem dostala a za čtyři roky mého působení na škole žáci absolvovali a i vyhráli různé soutěže. Jednou jsme natolik zaujali Janu Adámkovou, že nás požádala o spolupráci v televizním pořadu. Tak vlastně začala moje profesionální kariéra české módní návrhářky. První módní přehlídku jsme připravili na přelomu let 1997-98. Po založení firmy „Beata Rajská - design“ nebylo cesty zpět. Věděla jsem, že jestli naplno nevykročím, nikdy už nevstoupím do světa módy. A je dobře, že jsem se tentokrát nebránila náhodě, která mě přivedla k módnímu návrhářství. Já se zřejmě tomuto odvětví totiž bránila – nebo jsem se ho dokonce bála, nevím - a v roce 1994 jsem jednu zajímavou nabídku od špičkového návrháře odmítla. To byl můj syn Libor ještě moc malinký, potřeboval mě. Nakonec jsem stejně cestě, pro kterou jsem se v patnácti intuitivně rozhodla - být módní návrhářkou - neunikla.

Mám. Mým profesionálním snem je mít vlastní módní dům. Nemusí být v centru Prahy, ale musí být hezký, stylový a musí se tam lidem líbit.

Ano. Máme tam dům, kde jsme jako rodina doma, mám tam ateliér, krejčovskou dílnu, stabilizovaný tým dobrých lidí. Poblíž studují mí synové: Hynek je v Brně, Liborek v Třebíči, manžel má firmu u Prahy ale i na Moravě. A všichni se scházíme ve Žďáru.

Ženskost. Věřím, že neexistuje ošklivá žena, jen je nezbytné najít její přednosti. A já tu filozofii uvádím do života.

Hedvábí, které lze dnes zpracovávat na všechny druhy textilních vazeb.

Ano, lázně jsou pro mne posvátným místem klidu a relaxace. Je to zřejmě díky mým rodičům, kteří mě od dětství brali do různých lázeňských měst a já byla svědkem toho, jak si to dokázali vychutnat. Když jsem se provdala, objevila jsem české lázně: Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Luhačovice, Poděbrady... Momentálně mám asi nejblíže ke Karlovým Varům. Dokáži se procházet ve ztichlých lázních úplně sama a obdivovat tamní architekturu i vychutnat procedury. Jakékoliv. Všechny lázeňské procedury jsou úžasné. Pro mne jsou dni strávené v lázních vzácnými dny klidu a relaxace. A prozradím, že jsem v lázních velmi ráda sama. Nikomu se nemusím přizpůsobovat, mám čas pro sebe. Pro mne je lázeňskou siestou čtení v posteli, přičemž mám kolem sebe knížku i spoustu různého tisku, které trhám. Ano, dobře slyšíte: uvelebená v posteli vytrhávám z časopisů články, které pokládám za důležité lépe prostudovat. A nejsou to zrovna články o módních trendech.

Fašank je přece synonymum pro masopust. Vím, že někomu zní jako slovenské slovo fašiangy, ale „fašank“ lze najít i ve slovníku spisovné češtiny a mně se to slovo líbí víc než slovo masopust.