Lázeňská realita - autor: MUDr. Magdaléna Kozlovská

MUDr. Magdaléna Kozlovská, vedoucí lékařka lázní Royal v Mariánských Lázních

Lázeňská realita

V roce 2015 proběhla úprava Indikačního seznamu, zákona, který nám definuje u kterých onemocnění a za jakých podmínek je možné pro klienta absolvovat léčbu komplexní nebo příspěvkovou. Úprava je to pozitivní, ale přehlíží některé skupiny onemocnění, hlavně specifickou skupinu lidí uro a nefrologických pacientů. Těm se cesta za léčbou k nám do lázní výrazně zkomplikovala a zredukovala. Zákon zapomíná na chronicitidu onemocnění a prevenci rozvoje onemocnění ( například pacienti s jednou ledvinou, po transplantaci ledviny, pacienti s renální nedostatečností ledvin). Pro medicínu je i úspěšně transplantovaný pacient chronickým pacientem. Uro a nefrologičtí pacienti mají komplikovaný návrat do lázní , po jedné komplexní léčbě mohou přijet pouze na léčbu příspěvkovou (tam si hradí ubytování a stravování). Mnozí z těchto pacientů jsou natolik handicapovaní, že do prasátka s nápisem „lázně“ střádají velmi obtížně. Zdravotní pojišťovny i příspěvkovou léčbu chronickým pacientům limitují, uznají ji lx za dva roky, nebo nepovolí vůbec. Pokládám to za systémovou chybu, která brání motivaci pojištěnců.

Samoplátecká klientela

Co se v našich lázních určitě změnilo, je stoupající počet klientů, kteří přijíždějí na různě dlouhou dobu jako samoplátci. Někteří si dopřejí jen „prodloužený víkend“ jiní regulerní 21 az 28-denní komplexní léčbu. Mají různou motivaci a očekávání od svého pobytu v lázních. Část hostů si přijede odpočinout další část hostů se přijede cíleně léčit. Mám ovšem radost z obou skupin , protože ta první chápe, že je třeba se zastavit ve shonu a „produktivitě“ a i v běžném životě a udělat něco preventivně sám pro sebe. Klientela, která se přijíždí léčit, už to musí myslet se sebou vážně. Myslím, že pro lékaře nemůže být radostnější práce než práce s aktivně spolupracujícím klientem / pacientem na udržení zdraví , prevenci, bránění rozvoje komplikací…. U klientů se snažíme především klást důraz na prevenci a eventuálni záchyt rizikových faktorů v životosprávě . Žijeme v době, která je těmi riziky „prošpikovaná“ a některá rizika se tváří tak mile a lákavě….. Snažíme se už u vstupního rozhovoru zjistit v jakém prostředí se klient pohybuje – zda je v pohodě či ve stresu. Je-li ten stres ještě „motivační“ a nebo už může mít i „destrukční“ charakter. Mnohdy si sami libujeme v situacích, ve kterých by nám už měla svítit červená kontrolka, ale ctižádost, úspěch, prosperita… prestiž nás ženou dále a my tu blikající kontrolku prostě nevnímáme. V takové situaci je důležité , aby nám někdo laskavě, ale nastavil zrcadlo . A potom vhodně zvolené procedury nás mohou zklidnit, uvolnit napětí a setkání s fyzioterapeuty pak i prakticky naučit něčemu novému – například poradit jak si upravit ergonomii pracoviště. Většina z nás je „obětí“ počítače – takže jak si nastavit výšku klávesnice, kam dát myš, kde mít monitor …..Korekce sedu …. Dovedete si představit, že toto řešíte s praktickým lékařem ??? Tam na takové „podružnosti“ není čas. Ale jestliže špatně sedíte a ještě se u toho křivíte (třeba k telefonu či tiskárně) a jednostranně se namáháte, pak si vyrábíte docela intenzivně zaručené obtíže.

Může nahradit ambulantní RHB rehabilitaci v lázních

Netroufnu si v procentech posuzovat a ani nechci hodnotit efektivitu ambulantní péče, protože bez ní se neobejdeme a všechny do lázní prostě nebudou odesláni, to je jasné. A pak vůbec nechci vrhat pocit marnosti nad prací kolegů, které si vážím. Myslím si, že to s klienty a dosažením efektu léčby mají vlastně složitější. Ale když se podíváte na realitu všedního dne, kdy má předepsanou ambulantní léčbu například žena v produktivním věku se zablokovanou, páteří, chronicky nesprávně přetěžovanou, má vystřelující bolesti, výrazně změněné fyzické možnosti a tím mnohdy i kvalitu spánku a celkového stavu. Jak je to s její ambulantní rehabilitací? Žena chvatně odchází z práce, rychle nasedne do MHD nebo přijede autem… zaparkovat…. Utřít pot z čela zaklepat na ambulanci. Zde na ni přilepí elektrody či přiloží nějaký aplikátor a 15-20minut vydýchává stres předešlé cesty a celého dne. Na konci procedury, kdy už se dech zklidňuje a začíná se proceduře oddávat – je konec. Je-li štěstí , tak pak si ji vezme do parády ještě fyzioterapeut / ka a protáhne ji , trochu pocuchá příjemně citlivé body na těle a žena se už loučí s myšlenkou: na kterém kroužku vyzvedne a kde tu a na kterém onu ratolest. Ještě se musí stavit na nákup, protože lednice zeje prázdnotou. Babička také chtěla ať jí nakoupí… Nakonec roznese těžké nákupy, nachystá večeři, zpacifikujete domácnost, vyžehlí všem košile a trika na ráno a je ráda, že se den chýlí ke konci. Ale... ještě musí vyřídit e-maily / něco na počítači, tak se u něj pohodlně nahrbí v křesle- gauči…. A pak už raději usne. Zdá se Vám to přitažené za vlasy ? No, každý nemá babičku, které by mohl nakupovat, některé ratolesti už na kroužky dávno nechodí, ale pořád zde zůstávají každodenní povinnosti a úkoly, které nám prostě nedovolí úplně vypnout , uvolnit se a na NIC než na SEBE nemyslet. A tady je velký rozdíl oproti rehabilitační léčbě v lázních. Pacient /klient , který k nám přijede , se nám v podstatě dává „všanc“ . My si jej vyšetříme, prohlédneme , prostudujeme dostupnou dokumentaci a naplánujeme mu terapeutický program. Jaké má klient u nás povinnosti nebo starosti ? V podstatě jen dvě : přijít včas na procedury a nezmeškat jídlo. O vše ostatní je postaráno ! Nemusí , prát, nemusí žehlit, nemusí nakupovat, nemusí vařit, nemusí se starat…….. Ono to chvíli trvá, než tělo pochopí , že se sním děje něco jinak a pozitivně, někdy i tomu má tendenci se bránit a to souvisí i s kvalitou imunitního systému. Ale většinou na konci prvního týdne už tělo má prvotní adaptační reakci překonánu a začíná se nám uvolňovat a ve druhém týdnu léčby už tělo dokonce začíná chápat, že to co se s ním děje není jen „nějaký asi pozitivní extrém“ . Tělo už začíná spolupracovat a vytvářet odpověď na naše stimuly a tělo nám krásně reaguje. A třetí týden , když už prvotní napětí je snad uvolněné, už začínají být protažené i zkrácené svaly se nám aktivně začne měnit i držení těla a to začne být vnímavé k učení se nových (nejen) pohybových stereotypů.

A tak v čase , který dále následuje už spolu – jako za jeden provaz – budujeme nové stereotypy a posilujeme svalovou sílu, kondici. Jestliže jsme takto pracovali s klientem u kterého se ještě patologické projevy obtíží nestihly zafixovat, chronifikovat, tak v takovém případě můžeme být velmi úspěšní a můžeme pak hovořit i o úzdravě a klient odjíždí znovu zdráv, svěží tělesně a co více svěží i psychicky. To je obrovský rozdíl mezi námi v lázních a kolegy, kteří na ambulancích musí dnes a denně pracovat s klienty, kteří prostě nemohou jen tak přerušit – mnohdy zdroj svých obtíží - tedy práci a starost o domácnost. U nás jsou sice někteří zpočátku ještě nervozní - zejména dámy – strachují se zda manžel či potomci vůbec najdou doma mrazák a když, zda si budou umět tu krabičku vysypat na pánvičku. A víte jaký to má průběh ? Druhý týden už po všech kontrolních telefonech z domu dámy vědí, že manžel i „hejno“ žijí , dokonce zní vesele, tedy přiměřeně, aby bylo jasno , že byť je jim fajn, tak mamka prostě chybí. …. A třetí týden děvčata sní o tom , jaké by to bylo , kdyby to takto fungovalo dál.

My dnes žijeme velmi rychle, máme každý minimálně 2-3 počítače – v práci, telefon a doma…. Jsme zvyklí kliknout a očekáváme velmi rychlé „načítání dat“. Jenomže nějak a to i v medicíně zapomínáme na to , že lidské tělo se sestává stále z masa a kostí z buněk a toho co je obklopuje. Snažíme se maximální efektivnost a ekonomičnost vnášet i do terapeutických postupů, které dokonce generalizujeme a uvádíme jako schémata , platná pro tu či onu nemoc, situaci…. Říkáme tomu quidelines. Máme doporučení jak postupovat a běda, když těla pacientů nereagují tak, jak si představujeme. Očekáváme i od našich buněk, že se budou chovat slušně a nenáročně a budou nám bezvýhradně sloužit a to pokud možno ještě co nejrychleji. Ale tělo takto nepracuje. Všichni víme už dnes o biologických biorytmech, víme , že jsou i rozdíly v reaktivitě jednotlivých charakterových skupin lidí. Jinak reaguje na výzvy a to i ty léčebné cholerik či sanquinik a jinak bude reagovat melancholik či flegmatik. Ale všichni potřebují : ČAS.

Stále zaznívají hlasy, že se lázeňská léčba zneužívá

Již 22 let žiji „lázeňskou realitu“ a sama se jako lékař „neflákám“. A pacienti se také neflákají. Za tu dobu co v lázních pracuji, jsem „lázeňské povaleče“ možná potkala někdy ještě před r. 2000. A to spíše byli hosté, kteří jezdili do lázní ne na léčbu , ale spíše rekondici. Dnes máme i s mnohými firmami smlouvu o takových pobytech, ale ti lidé si velmi váží investice zaměstnavatele a opravdu berou takový rekondiční pobyt jako bonus, odměnu. A absolvují léčbu na 100 % . Může se zdát, že když k nám na léčbu jezdí pacienti – důvěrně jim říkám „recidivisti“ opakovaně, že snad oni mrhají prostředky ? Nemyslím si to. Naopak snaží se aktivně na sobě pracovat a minimálně brzdit to, co by se mohlo zhoršovat, progredovat. Vnímám klienty a pak i zdravotní pojišťovny jako „investory“ kteří vynaložili určitě úsilí, aby se k nám dostali. Od absolvování cesty, ať už z Třince či Prahy či Podještědí z naší republiky, tak i Evropy a nebo kontinentu či i opačné strany oceánu….. Naši hosté investuji čas a v neposlední řadě je lázeňský pobyt i investicí opravdu finanční. Považuji tento soubor investic za něco chvály a respektu hodného a pro mne a náš tým v praxi je to závazek. Ten host ať už od Liberce, Hamburku či ze Sibiře či New Yorku, vážil cestu a něco od nás očekává. A je velmi vzrušující a opět radostné sledovat, jak se Vám lidé před očima mění. Z unavených propadlých očí se stávají oči plné, otevřené. Zpočátku shrbená těla – všichni máme tendenci se poněkud choulit a chránit před tím co se na nás valí… – se „trupy“ narovnávají, vrásky starostí se najednou vyhlazují, berle se odhazují …. Mírní se či ubývá bolestí, zlepšují se vzdálenosti a jejich obtížnost, které klienti na vycházkách zvládnou. Radují se pacienti a my s nimi, že mohou bez obav 3x denně jíst a netlačí je žaludek a střeva opět mají správnou taktovku, stejně jako ledviny a močový měchýř. Co šlo už bylo po inhalacích odkašláno a život se opět začíná dýchat plnými doušky. Jizvy jsou volnější. A rány zhojené a páteře a klouby flexibilnější. Navíc klient který investuje, si svou investici i hlídá ! My velmi málo kdy řešíme, že by se někdo neúčastnil předepsaných procedur. I když připustím, že něco nemusí nejen vyhovovat, ale i třeba jen se nelíbí a necítí dobře na nějaké proceduře, tak klient přijde proceduru vyměnit sám, nebo je k tomu motivován personálem a procedura se vymění. Neznám zde „flákání“. Naopak naši hosté jsou velmi aktivní. Maximálně se snaží využít čas u nás: chodí na vycházky, mnozí si i do našeho kopcovitého terénu berou kolo, jdou si zahrát golf a hlavně máme krásný příjemný bazén a chodí plavat – kdy chtějí. Na kontrole pacientů sleduji nejen klinický stav pacientů /klientů, ale aktivně se zajímám o to jak tráví volný čas. Napoví to velmi o charakteru klienta, ale také o tom jak léčbu prožívá , zvládá. Jestli není přetížen, nebo nepotřebuje naopak ještě více motivovat, povzbudit a budovat sebedůvěru ( pacienti po operacích kloubních náhrad). Dle možností pak i doporučuji určité trasy vycházek a nebo vhodný čas kdy je podniknout. (Nepřetáhnout se náročným terénem ze samého nadšení hned první víkend…)

Jsou pořád němečtí klienti tak disciplinovaní v péči o zdraví ?

Je velmi vzrušující a inspirativní pracovat s pacienty v podstatě z celého světa. Opravdu je patrný rozdíl při práci s klienty z různých koutů planety. Je zajímavé pozorovat, jak jsme formováni prostředím ve kterém žijeme. Jinak reaguji pacienti z Moskvy, jinak ze Sibiře či San Peterburgu a jinak hosté, kteří mají původ tamtéž ale žií v Německu, Izraeli či USA. Německý pacient je disciplinovaný co se týká dochvilnosti. Klienti, kteří jezdí už více let tak někteří mají tendenci si „poroučet“ co chtějí a nechtějí absolvovat. Bohužel je s některými hosty velmi obtížná diskuze o tom, proč některé procedury jsou pro ně kontraindikované. Prostě oni si zaplatili….. a oni chtějí ! Říkám tomu „převaha kapitalismu nad rozumem“ a také nad respektem k nějakým zkušenostem. Rusky hovořící hosté jsou vnímavější k riziku možných nechtěných iritací orgánů, těla, zejména po prodělané onkologické léčbě. Mnohdy také vyžadují i modernější postupy v léčbě, ale i v dietách.

Kdy má lázeňská léčba největší úspěch s nápravou zdravotních problémů ? Je někdy nezastupitelná?

Jeden z našich bývalých ministrů zdravotnictví řekl, že dnes máme tak moderní postupy léčby, že zdlouhavá lázeňská léčba vůbec není třeba. Pro mne je toto vyjádření nepochopením či neznalostí, co lázeňská léčba znamená a poskytuje. Kde nahradíme působení přírodních léčivých zdrojů, pitnou kůrou počínaje přes inhalace a následný pobyt v určitém klimatu, koupelí a aplikací peloidu a to vše skloubeno s dózovanou kineziterapií v mnoha různých formách a doplněno o léčbu fyzikální. A toto je jen „materialistický výčet“. Za nezbytnou součást balneoterapie považuji i režim, atmosféru a klima prostředí a působení nejen na naše všechny periferní receptory , ale zároveň působení i na psychiku pacienta. I díky čemuž harmonizujeme dva naše hlavní systémy sympatikus a parasympatikus. Proč se dnes pořád stydíme hovořit o tom, že „příjemno“, „vlídno“, klid a pohoda, harmonie jsou pro buňky a orgány sjednocující se v komplex, který se nazývá člověk důležité. To všechno jsou velmi obtížně měřitelné hodnoty, aby byla moderní medicína (EBM-evidens based medicine) spokojena . Přitom všichni svým selským rozumem víme , že výše zmíněné je pro léčbu a dále zdravý život nezbytné. Netroufám si vyjmenovat jen některé indikace, kde lázeňská léčba je nezastupitelná. Každá indikace má své unikátní a desetiletími prověřené soubory procedur klimatických lokalit o kterých víme , že jsou pacientům prospěšné.
Poznámka: Doktorka Magdaléna Kozlovská se posledních několik let věnuje studiu Fyziologické regulační medicíně, nazývané také psycho-neuro-endokrino-imunologická medicína. Osvícení lékaři jejího typu už vědí, že existuje mnoho dostupných informací o nezbytnosti pozitivních a harmonických stimulů nejen pro naši centrální nervovou soustavu, ale pro každou naši buňku. Buňky dokáží kopírovat naši radost, ale i smutek. A co více, obojí replikovat opět buď do radosti či smutku.

 
PŘÍLOHY
Reklama

TOPlist