Nic pro bulvár

Dana Morávková se narodila 29. 7. 1971 v Písku. Odmalička se věnovala sportu. Je dvojnásobná juniorská mistryně v krasobruslení - tancích na ledě. Po ukončení gymnázia vystudovala herectví na DAMU a choreografii na HAMU. 12 let je v angažmá v pražském Divadle Bez zábradlí. Do povědomí veřejnosti se dostala díky televiznímu seriálu Velmi křehké vztahy – Rodinná pouta, kde představovala ambiciózní protivnou manažerku Andreu. Objevila se v obou dílech filmů Z pekla štěstí a Andělská tvář. Dnes ji můžete sledovat v seriálu Ordinace v růžové zahradě na TV Nova, kde hraje lékařku Zdenu Tichou, anebo v nově nastudovaném divadelním představení Indická banka. Je vdaná za hudebního skladatele Petra Maláska, s kterým má třináctiletého syna Petra, který se shodou náhod během našeho povídání objevil v divadelním klubu. S překvapením jsem sledovala, že to, jak mi ho Dana Morávková popsala, naprosto přesně odpovídá skutečnosti. Péťa je sympatický vychovaný mladík.

Žít reálným životem mi nedělá problémy. Žiju jako každá zaměstnaná máma dospívajícího syna. Jsem velmi často na natáčení, a přitom to musí doma beze mne klapat.. Péťa zaplaťpánbůh nemá bouřlivou pubertu a vycházíme spolu naprosto bez problémů. Studuje osmileté gymnázium, má rád divadlo i hudbu, ale v jeho věku je jasné, že ještě neví, kterou cestu si vybrat.

Mám asi štěstí, že oba mí Petrové jsou naprostí kliďasové, které nic nerozhází. Ze syna jsme měli oba obrovskou radost a odjakživa s ním jednáme jako se sobě rovným. Můj manžel je velká osobnost, na syna má vynikající vliv a velmi dobře se s ním žije. Ačkoli se to nezdá, můžeme si při našem povolání zorganizovat čas tak, že jsme s ním byli nakonec častěji, než to běžně v rodinách bývá. Zažil i chvíle, kdy si v šatně kreslil, zatímco já zkoušela.

S Petrem jsem se potkala při práci před šestnácti lety v Divadle Na zábradlí, když se připravoval muzikál Kabaret. Já dělala choreografii, Petr hudební aranžmá. Myslím, že to byla láska na první pohled.

Jeho laskavé oči.

Než bych si vybrečela třeba kabát, to si ho raději koupím.

Recept na šťastný život v manželství není, za to by asi někdo dostal Nobelovku. Já se snažím manžela nerušit, neotravovat hloupostmi a nesmysly, spoustu věcí řeším sama. Nejsem ani obzvlášť výborná kuchařka. Jako dítě jsem ale zažila harmonii mezi mými rodiči, stejně tak Petr, a snad proto se snažíme žít podobně harmonicky. Oběma nám docela záhy zemřel otec, a to nás určitě poznamenalo. Můj táta byl skvělý člověk, matematik, vědec, přednášel na univerzitě. Vzpomínám si, že jsem okamžitě pochopila, že se musím vedle mámy postavit, pomáhat jí a netrápit ji nějakými pubertálními výlevy. Petrovi zemřel tatínek v devatenácti letech a myslím, že cítil totéž. Každý si z dětství neseme model rodiny, v které jsme žili. My pocházíme z láskyplného prostředí. Proto si vážíme každé chvíle, kdy jsme spolu a rodinu máme v úctě.

Můj táta mi velmi chybí. Nikdy mě nezažil na jevišti! Je pravda, že mi Petr, když tvoří a je zavřený v pracovně, tátu připomene. I proto vím, že ho musím nechat v klidu pracovat. Obdivuji ho. Jsem jeho první posluchač a on je můj první divák.

Jsem přející, ať kritizují kritici. Dělám podobnou práci jako manžel a vím, jak je důležitá podpora partnera. I když skutečné kritiky na divadelní představení si čtu a beru si je k srdci.

Byla jsem docela pracovitá holčička. Všechny aktivity jsem si vybírala sama. Kromě krasobruslení jsem dělala i balet. Když v osmi letech tančíte na jevišti s panem Harapesem, paní Drottnerovou nebo paní Pešíkovou, zatoužíte jít k divadlu! Naši mi to ovšem rozmlouvali. Na gymnáziu jsem chodila do lidušky a moje učitelka Soňa Pavelková mi jednoho dne řekla, že se musím rozhodnout – buď krasobruslení, nebo divadlo. Přihlásila jsem se na DAMU. Maminka vůbec nemohla uvěřit, že jsem se tam dostala.

Ve sportu se naučíte disciplíně a umíte přijmout prohru. Spadnete a víte, že se musíte zvednout a jet dál. Do života skvělé vybavení. Díky tomu stojím nohama pevně na zemi. Nic není zadarmo. Vím, že na sobě člověk musí pracovat. Například překonat odpor k rannímu vstávání. Jako dítě jsem musela být v šest ráno na ledě a pilovat piruety, po tréninku jsem utíkala do školy. Zdá se to kruté, ale dnes na to ráda vzpomínám a vím, jak skvěle mě to do života vybavilo. Když večer hraju divadlo, nechce se mi ráno vstávat, ale když musím, udělám to bez řečí.

Měla jsem podanou přihlášku ještě na žurnalistiku, ale tam jsem nakonec zkoušky vůbec nedělala. Zajímá mě i psychologie. Myslím, že umím lidi docela dobře odhadnout. To mi například pomáhalo v pořadu Hádej, kdo jsem, kde jsem nějaký čas účinkovala.

Chtěla bych mít vlastní talk-show a zvát si do studia zajímavé lidi. Fascinovalo mě, když jsem měla možnost mluvit s panem Zdeňkem Mahlerem. Ráda bych zpovídala i vědce a lékaře. Kdyby taková nabídka přišla, kývla bych na ni s radostí. Moje role doktorky Tiché v Ordinaci mě baví už proto, že mám možnost nakouknout do lékařského prostředí. Ale pokud se ptáte na roli, moc bych si přála zahrát si lady Macbeth.

Jako herečka vím, že role buď přijde či ne, můžu o ní snít, ale trápení nemá cenu.

Jsem u divadla dvacet úžasných let, o kterých se mi nikdy nesnilo. Chci co nejlíp zahrát jakoukoli roli – i tu seriálovou. Nechci diváka šidit! Jinak bych nemohla vůbec v téhle branži pracovat. Například Andrea v Rodinných poutech byla divákům velmi nesympatická a já za to byla ráda, protože taková měla být!

Nevadí. Možná také proto, že Zdena z Ordinace je její naprostý protipól. A o tom je herectví.

Ano, a jsem za to ráda. Divadlo, seriál, choreografie, namlouvání pohádek na cédéčka… Za vším je hodně práce.

Ráda lyžuji, jezdím na kole nebo plavu. Posilovny nemusím.

Pokud o nějakém srazu vím, ráda přijdu. Z mých kamarádek z krasobruslení se staly trenérky a občas se potkáme. Ale přiznávám, že volný čas nejraději věnuji mamince, synovi a manželovi. Je můj první rádce, všude chodíme spolu, jezdíme spolu na dovolenou. Snad proto nejsme žádné velké sousto pro bulvár.

Ano. Jsem ráda, že jsem například syna uchránila mediálnímu zájmu, když byl malý. Myslím, že obzvlášť děti by se neměly probírat v novinách. Já se bulváru snažím vyhýbat. Mně osobně například vůbec nezajímá, co který herec obědval či večeřel a s kým. Líbí se mi „žít a nechat žít“, to se neslučuje s bulvárem.

Věřím, že to možné je. Mojí kamarádkou byla Zuzana Dřízhalová, která bohužel vloni zemřela.

Samozřejmě! Nejvíc peněz utrácíme na cestách. Zbožňuji cestování, nejdál jsme byli asi v Thajsku. Ráda se ale vracím domů.

Jsem ráda upravená, nedělám to ale jenom kvůli okolí, ale hlavně kvůli sobě. Upravená se cítím líp. Ale když se přijdete podívat do Divadla Bez zábradlí na představení „Bez roucha“, tam lítám v teplákách! :-)

S manželem si občas do lázní vyjedeme – to se nám moc líbí. Snažíme se tak oslavovat výročí svatby nebo Valentýna. Když potřebuju relax sama, zajdu na manikúru, pedikúru, vyhovuje mi přírodní kosmetika, v kosmetickém studiu se vždycky náramně uvolním. Doporučuji každé ženě.

Nejsou. Člověk by si měl udělat radost, na světě jsme jen jednou...

Miluju knihy, ale v poslední době jsme se synem objevili kouzlo elektronické čtečky. Je to vynikající vynález. Zejména na cesty.

Spolužáci se ke mně chovají docela normálně. Nedávám to znát, nechlubím se, kdo jsou moji rodiče.

Na to, jak má málo času na vaření, tak excelentní. Nepamatuju si, že by nějaké jídlo zkazila.

Je i výborná sousedka. Ke všem se chová slušně. Myslím, že by klidně někomu půjčila špetku soli či vajíčko.

Pokud zrovna nestojí vedle mě, tak ne.

Obdivuju