Rozmazlování - autor: Marta Csontosová

Rehabilitací pacientů po výměně kyčelního kloubu u nás přibývá a je propracovaná tak, že by si zasloužila pozornost od zdravotnických systémů ekonomicky silných zemí. Tamní zdravotnictví tvrdí, že si to nemohou dovolit. Je pro ně velmi drahá. Podle OSN je ale kvalita úrovně rehabilitace kritériem kulturní úrovně společnosti.

Rozmazlování?

Ještě nedávno jsem byla nakloněna připustit správnost ostrého zaoceánského pohledu na náš rozmazlovací systém rehabilitace po výměně kyčelního kloubu. „V pondělí mne operovali a v pátek jsem už předváděla klientům dům,“ svěřovala se mi ve Washingtonu realitní makléřka českého původu. Obdivovala jsem ji. S odstupem času vím, že není co obdivovat.

Ještě před čtyřiceti lety bylo u nás neslýchané, aby se běžně měnily lidem dosloužené klouby (první kloubní náhrady u nás vyrobili v Poldi Kladno v roce 1972). Kdo si to mohl dovolit a uměl si operaci zařídit, vycestoval na výměnu kyčelního kloubu do zahraničí. Víc se věřilo anglickým, německým ortopedickým klinikám, naši chirurgové se vyměňovat klouby ještě jen učili. Jeden z průkopníků těchto operací, docent Václav Smetana, mi vyprávěl, jak neustále jezdil do fabriky v Kladně, kde měl protekci – manželka Jana tam dělala závodní lékařku. Zapálený do chirurgických výkonů opomíjel tehdy rehabilitaci. Až do momentu, kdy si získal jeho respekt jako rehabilitační odborník nynější profesor Petr Kolář. Došlo to až tak daleko, že si bral tohoto fyzioterapeuta na vizity a před nějakými pěti lety docent Smetana v rozhovoru pro náš magazín pokorně přiznal, že úspěch ortopedické operace závisí podle něj až z 80 procent na rehabilitaci.

Za loňský rok čeští ortopedi vyměnili přes 15 000 kloubů. Jak se ta spousta nositelů nových kloubů tedy nejčastěji rehabilituje? Největší část pacientů je přemisťována 6. den po operaci jaksi „automaticky“ na rehabilitační kliniky, kde se podrobují 2-3 týdny intenzivní rehabilitaci tak, aby byli co nejrychleji schopni samoobslužnosti v každodenním životě. Zpravidla 6. týden po operaci pacienti odjíždějí na 4týdenní lázeňský léčebný pobyt. Někteří pacienti jsou po takové dávce rehabilitace schopni odložit berle a pohybovat se úplně samostatně.

Ne všichni ortopedi jsou nakloněni hned po operaci uvedené formě intenzivní rehabilitace. Zcela jiný přístup také preferuje profesor Tomáš Trč, který vede Ortopedickou kliniku FN Motol. Podle profesora Trče by se měl pacient rehabilitovat intenzivně tam, kde byl operován, a to pod dohledem lékaře, který zákrok vedl. „Na našem oddělení zůstává pacient po takové operaci osm až deset dní, rehabilitace se provádí velmi pečlivě a pacienti se naučí všechno, co potřebují pro běžný život. Tkáním pak také musíme dopřát klid a to asi 5 až 6 týdnů. Přesto, že se většina výměn kyčelních kloubů dělá miniinvazivně a nenaruší se příliš svalový aparát, zhojení tkání, které jsou při operačním přístupu porušeny, je nutné. Po šesti týdnech by se měl na kontrolním vyšetření lékař rozhodnout, jestli je v pohybu nějaký deficit. Jestli deficit je, má pacient nastoupit rehabilitaci například v lázních. Upozorňuji, že je naprosto nesmyslná rehabilitace, na kterou pacient dojíždí.“ Citujeme pana profesora Trče.

Jak vypadá takový léčebný lázeňský pobyt v Lázních Teplice v Čechách? Jsou to totiž jediné lázně v ČR, kde pracují s 38°C teplou minerální vodou (kromě Teplic je horká voda 72°C v horkém karlovarském Vřídle). Rehabilitaci se v Lázeňském domě Beethoven věnuje 12 fyzioterapeutů, 10 masérů, 5 lázeňských pracovníků.

Podle vysvětlení Ondřeje Marka, vedoucího balneoprovozu, spočívá léčba ve využití unikátního přírodního zdroje pro rekonvalescenci klienta po TEP kyčle. Komplexní léčba zahrnuje vodní procedury (termální koupele, uhličité koupele, hydromasáže, podvodní masáže apod.) a rehabilitační procedury, mezi které zahrnujeme a aplikujeme na klienta: skupinovou fyzioterapii, individuální fyzioterapii, hydrokinezioterapii individuální a skupinovou. Pro skupinové cvičení jsou klienti rozděleni do malých skupin 4-5 lidí podle diagnózy. Pro klienty, kteří nemohou cvičit ve skupině, jsou individuální fyzioterapie. Skupinové cvičení je dobré v tom, že jsou klienti více motivováni, vidí, jak jsou na tom v porovnání s ostatními. I pokud jde o otázky, je skupinové cvičení dobré. Jeden se na něco zeptá a druhý zjistí, že má vlastně podobný problém. Ze začátku mohou přicházet pokroky rychle, někdy ale tělo začne v jisté fázi rehabilitace stagnovat, což klienta samozřejmě znejistí. Rehabilitace je hodně o psychice. Když se klient dobře cítí, i tělo lépe funguje.

Je pro psychiku klienta podle vás opravdu vždy lepší cvičit ve skupině?

Někomu vyhovuje cvičení ve skupině, někomu vyhovuje individuální cvičení. Rozhodne rehabilitační lékař při podrobném vstupním vyšetření. Přistupujeme ke každému klientovi podle jeho potřeb a přání. Snažíme se klienty zařaďovat i podle psychiky. Někdy v průběhu léčebného pobytu zjistíme, že klientovi vyhovuje spíš individuální přístup, takže v rámci systému pravidelných kontrol u lékaře se po konzultaci může domluvit změna.

Rehabilitace po výměně kyčelního kloubu je tedy věc individuální…

Ano, každé tělo je jiné. Nemůžeme paušalizovat, či konkretizovat, každé tělo se hojí úplně jinak. Také závisí na nemocech, kterými člověk trpí. Zároveň když se někdo bojí bolesti, bude spíš polehávat a tím se může rekonvalescence prodloužit. Jak jsem řekl dříve, je to na odhadu a úsudku terapeuta správně klienta motivovat a pracovat v jeho co nejlepší prospěch.

A jak vidíte náš zdravotní systém. Taky si myslíte, že je oproti světu nadstandardní?

Náš zdravotní systém je obecně nastavený k pacientům velmi vstřícně. Myslím si, že lze určit, kdo systém zneužívá. Když někdo pořádně necvičí a jen si naříká, tam bych zavedl nějakou finanční spoluúčast – aby byli klienti motivováni.

K jakému posunu zlepšení kvality života klientů u vás v průměru dochází?

U 95 procent klientů dochází ke zlepšení. Nejlépe lze změřit tento posun na rozsahu pohybu a na otoku, na orientačním svalovém testu, který lze změřit. Když klient odjíždí z lázeňského pobytu domů, měl by odjíždět poučený tak, aby cvičil dobře a pokračoval ve cvičení také doma. Jestliže je pro pacienta cvičení moc složité, nebo ho nepochopí, tak doma přesně neví, co cvičit a může se stát, že již nebude pokračovat ve cvičení.

Když z anglické ortopedie propustili moji přítelkyni 4. den po výměně kyčelního kloubu domů, dostala do ruky brožuru s rozpisem cviků, jak má rehabilitovat. Místní pobočka Červeného kříže jí bezplatně zapůjčila francouzské hole i vozíček, o který se mohla při chůzi opírat. Pak všechno na pobočku vrátila. Velmi se smála, jak mohou v Česku zdravotní pojišťovny tak rozmazlovat své klienty po výměně kyčelního kloubu. Nedávno mi přítelkyně přiznala, že na příští výměnu kloubu přijede do Česka. Ne kvůli operaci, ale kvůli rehabilitaci.

 
PŘÍLOHY
Reklama
Reklama
Reklama

TOPlist