Sázka na jméno

S pracovišti, kde nabízejí krásu jako samozřejmost, a vy jim uvěříte, se u nás roztrhl pytel. Která ta klinika je ale seriózní? Podle čeho se pozná? Před dvanácti lety otevřela vlastní estetickou kliniku doktorka Marta Moidlová. Získala věhlas a jméno.

Vsadila jsem na svou dobrou pověst v profesi kožní lékařky, na své jméno. Pracovala jsem jedenáct let na nejlepší kožní klinice u nás, na kožní klinice Fakultní nemocnice Na Bulovce u paní profesorky Fadrhoncové. To byla osobnost, která naučila nejen kožní lékařství, ale dávala nám i něco navíc.

Měla pro dermatologii vyvinutý jakýsi mimořádný smysl. U kožních chorob totiž není lehké určit diagnózu. Projevy nemoci často nebyli lékaři schopni zařadit a tím pádem ani úspěšně léčit. Ty „neléčitelné“ se dostávaly k paní profesorce. Když při vizitě lékař referoval a říkal symptomy, rozvahu toho, co by to za onemocnění mohlo být, paní profesorka si jen pacienta prohlédla, zamyslela se a také přesně nevěděla, co se v těle pacienta děje. Ono je to hrozně obtížné, na kůži se projeví všechno, kůže je takové zrcadlo našeho zdraví. Paní profesorka jen řekla „zaměřme se tímto směrem!“ A ona se vždy strefila.

Ani ne, dovedla ocenit férovost v jednání, a pracovat s ní i mnohými kolegy byla pro mě ohromná škola. Dodnes se scházíme a máme si co říct. Jedu totiž po té linii dál. Nikdy nezapomenu, jak jsem jako začínající lékařka přijala jednoho pacienta, a když jsem si druhý den ještě pročítala jeho anamnézu, polil mě pot. Já mu totiž předepsala lék, který by mohl mít zkříženou reakci s léky, na které byl přecitlivělý. Naštěstí se nic se nestalo, lék snášel, ke zkřížené alergii může dojít a nemusí, ale neměla jsem mu ten lék dát. Zdánlivě se nic nestalo. Kdybych jej vyměnila a nenahlásila, nikdo nic nezjistí. Ale už tenkrát pro mě byla medicína posvátná. Raději jsem šla k paní profesorce, že bych s ní potřebovala mluvit. Byla ochotná, přijala mě a vyslechla. Čekala jsem, jaké pokárání přijde, ona však velice ocenila to, že jsem vše přiznala. Řekla, že je zastáncem mého postoje, ale podívala se, jak jsem postupovala s léčbou pacienta dál. Na tu příhodu nikdy nezapomenu, a tak na každé pravidelné schůzi naší kliniky vždy opakuji: „Prosím vás, když se něco stane, jsme jen lidé a ať děláme, co děláme, činíme to, jak nejlépe umíme, ale může se stát cokoliv. Pokud si nejste jisti nějakým krokem, přijďte za mnou, řekněte mi to. Protože, když o problému víme včas, můžeme jej dál řešit a na případné následky se připravit. Jenom vás prosím, nic netutlejte. Řešit katastrofu, to je potom už velmi těžké.“

Já jsem z ní nikdy nevypadla. I když estetickou medicínu řada lidí bere jen jako byznys, já musím i zde ctít pravidla medicíny. Na našem pracovišti řešíme a odstraňujeme různé projevy, u kterých se musíme diferenciálně zamyslet nad příčinou problému i dopadem zvažovaného řešení. Musíme použít správný přístroj, správné parametry. Vývoj šel obrovsky dopředu, takže když bychom se přehmátli, následky mohou být nevratné. Vzhledem k tomu, že máme velmi široké pole odborné působnosti, jsem z medicíny ani vypadnout nemohla. Vždy se také snažím chodit nejen na specializované, ale i na všeobecné kongresy, abych věděla, jaké jsou trendy v oblastech, na které se nezaměřuji. Navíc dnes je specializace nutná v každém oboru.

Přesně tak. V nemocnici jsem prošla lůžkovým oddělením spolu se všemi typy odborných ambulancí. Takže po tom všem dokážu pochopit, že se člověk netrápí jen závažným onemocněním. Může mít stres z něčeho, co je pro ostatní lidi zanedbatelné. Ono se snadno řekne: „Podívej se kolem sebe, co má říkat tenhle a tenhle“. Ale každý člověk prožívá to své, je to jeho život. Co je normální pro jednoho, je pro jiného nepředstavitelný problém. Psychická vyrovnanost jde ruku v ruce se vzhledem kůže, s fyzickou pohodou. Člověk je jeden celek, nedá se oddělit jedno od druhého.

Impulsem byla pro mě jedna přednáška, na kterou jsem náhodně zabloudila. Byla o začínajících laserech. Tak jsem ji poslouchala a fascinovaně zírala na lasery. To byly ty první z nich, někdy kolem roku 1990. „Bože, to, co my na klinice škrábeme, pálíme, nebo mrazíme dusíkem, laser vyřeší okamžitě a elegantně“, říkala jsem si v duchu a fascinovaně hleděla, jak laser namíří paprsek a kožní problém mizí před očima. Ten obrovský vývoj mě zaujal a neustále jsem myslela na to, že bych vše toužila zkusit. Impulzem tedy byl skokový pokrok, který vnesly do dermatologie lasery. Tenkrát jsem navíc pracovala pro nadaci paní Olgy Havlové, kdy jsme dětem z dětských domovů odstraňovali tetování, aby se mohly zapojit do normálního života. Tenkrát se pracovalo s frézou a šlo o krvavou záležitost. Zvlášť amatérské tetování bylo velice nepravidelné a hluboké. Děti si jej v domovech vytvářely vším, co jim přišlo pod ruku. A teď najednou vidíte laser, který jen ťukne a tetování mizí před očima. Fascinující zážitek.

Pořídila jsem jeden laser a rozmýšlela, co bude dál, protože náklady na kvalitní přístroje jsou obrovské a tenkrát obzvlášť. Dnes paradoxně částky trochu klesají. Firem, které momentálně lasery dovážejí, je strašně moc, konkurence je veliká. V době, kdy jsem začínala, se cena laseru vyšplhala i s úroky z úvěru na 3milionovou částku. K dalšímu laseru mi dopomohl kolega, který si jej nepromyšleně pořídil a nevyužíval ho. A tak jsem pokračovala stále dál. Každý přístroj je totiž specializovaný na určitou problematiku a máme-li být perfektní, potřebujeme jich celou řadu. Jiným laserem totiž odstraňujeme žilky, odlišným pigmentace, dalším nadměrné ochlupení, ještě jiným výrůstky na kůži atd….

On byl chirurg zcela jinak zaměřený a práce s laserem opravdu vyžaduje trénink. Vzít laser do ruky vypadá strašně jednoduše - jakoby nic: držíte jej jako tužku, ale musí se to umět a neustále trénovat. A mě ty lasery a další stroje strašně bavily a baví dodnes. Co jsem mohla, jsem zkoušela na sobě. Věřte mi, je to velmi důležité. Když něco nastudujete z návodu, nikdy nemůžete přenést informaci tak, jako když si vše doopravdy zkusíte. Já jsem svým pacientům mohla vždy přesně říci, ano, tady to bude nepříjemné, tady trošičku míň, tady to umrtvíme, tady by naopak znecitlivění bylo horší, než kdybychom jej nepoužili. Zákrok bude probíhat takhle a takhle. Můžete předat zkušenosti minutu po minutě, den po dni. Když jsem začínala, nebylo laserů tolik, nebyly tak specializované, až postupně se vyvíjely. Dnes například existuje speciální laser na odstraňování „ohně“.

„Oheň“ je vývojová anomálie krevních cév. V řečišti jsou cévy zmnožené a rozšířené, takže místo, aby byly schované v kůži, vytvářejí červené plochy. „Oheň“ je dnes pro laser typická diagnóza. Do té doby byla snaha o jeho řešení pomocí ozařování či rentgenových paprsků, operativně se vyřezával či vypaloval elektrokauterem. Tyto postupy byly samozřejmě neúčinné, zůstávaly různé jizvy a deformace. Až teprve první lasery byly opravdu schopné odstraňovat alespoň část přebujelého krevního řečiště, ale byly ještě velice nespolehlivé, protože také mohly zanechávat jizvy jako vedlejší účinek. Teprve postupně se vyvinuly lasery, které už sice nejizvily, ale hojení bylo velice obtížné. Po zákroku se totiž tvořily puchýře a strupy a celá ošetřená plocha se musela velice pečlivě ošetřovat, aby následkem nebyla opět jizva. Hojení bylo tedy velice náročné a vyžadovalo značnou péči. Až najednou tu byl laser, který nedělal puchýře ani strupy. Avšak tyto moderní stroje jsou zase velice složité. Lékař tam má celou řadu programů, parametrů, které musí umět nastavit a podle svých zkušeností a erudice dosáhnout kýženého výsledku.

Dříve léčba vyžadovala mnoho sezení. Dnes se jejich počet snížil přibližně na polovinu. Ale stejně „ohňů“ je mnoho typů a není jednoduché přesně určit, jak dlouho odstraňování potrvá - také záleží na tom, kde jsou cévy umístěné, jak velká je jejich vrstva, jak jsou hluboko, jaký bude další vývoj. Žádný seriózní lékař není schopen počet sezení odhadnout. Navíc každý člověk je odlišný a reaguje jinak i na tu nejlepší techniku. Když to vezmeme analogicky, existuje veliké množství kosmetických firem, nepřeberné kvantum krémů a přesto není přípravek, který by vyhovoval všem. Čili ani nejpokročilejší technika není kouzelným proutkem. Avšak i tak je pokrok ohromný a přináší nesmírný efekt a radost pacientům i lékařům. Ještě bych chtěla poznamenat, že paradoxně ty hůře vypadající „ohně“ daleko lépe reagují na léčbu laserem, protože jsou umístěny blíže povrchu. My si pak můžeme dovolit razantnější zákrok. Naopak, je-li projev umístěný hlouběji, je třeba více jemnějších ošetření. Paprsek proniká povrchem kůže, aniž by ho poškodil, do ještě větší hloubky, a to vyžaduje více opatrnosti.

Dobře ne, spíše jsem nespala vůbec, a tak jsem si řekla: musíme být opravdu špičkoví, jinak to nemá smysl dělat. Vybereme tedy nejlepší stroje a pořídíme celou škálu, která je na trhu a která byla vůbec dosud vyvinuta. Abych byla upřímná, jsem si vědoma, že je hrozná úvaha říkat si: buď to půjde, nebo ne. Buď to prostě bude fungovat anebo prostory odevzdáme a stroje vrátíme. Ale budeme schopni pracovat, jak nejlépe to s dnes dostupnou technikou vůbec je možné. Od toho výdobytky vědy přece jsou, aby se využívaly a tím se pokrok posouval zase dál a dál. S touto myšlenkou jsem do toho šla. Rozhodovala jsem se léta, pak jsem si řekla, že nic horšího se nemůže stát, než že mi kliniku vezme banka.

Zcela zásadně se o ni zasloužil manžel, kolegyně a kolegové se ke mně připojili, ale to břímě bylo na mě. Přivedla jsem sebe i ostatní do nového zařízení, které nemělo a nemá smlouvu s pojišťovnou. Žádná pojišťovna totiž úkony, které na klinice provádíme, prostě nehradí.

Vždy jsem si myslela, že pořádné podnikání mohou náležitě rozběhnout jen ženy s mimořádnou dávkou testosteronu, že křehká jemná stvoření nemají v podnikání moc šancí. A ono ejhle... Kliniku LaserPlastic dobře rozběhla žena jemná, slušná. Žena, které sluší laser, rtěnka i řasenka.