Hanka Kynychová je hezká a úspěšná žena, aerobik jí pomohl poprat se s dyslexií.
Také naše cvičící sály podléhají módním trendům a nejedná se pouze o oblečení cvičenek. Módě podléhá způsob cvičení. Pokud čtyřicátnice + holdují pořád aerobiku, dvacátnice a + preferují jednotvárná cvičení v posilovnách a na běžících pásech. Nechtějí namáhat mozkové závity učením se choreografie...
Jak je to, paní Kynychová, s tím namáháním mozku při aerobiku?To, že v tělocvičně vnímáme cvičitele a musíme propojit pravou a levou hemisféru s pohyby a přenést do svého těla, tím si masírujeme mozek. Když se dříve cvičil aerobic, mnoho žen říkalo, že nemají smysl pro rytmus. Podle mne to tvrdí jen dívky, které byly ve škole zanedbanými dyslektičkami, dysgrafičkami, že jim v dětství a v mládí nikdo nevěnoval pozornost a obrazně řečeno, nemasíroval jim mozek. Proto se jim v pozdějším věku hůře dělaly choreografie. Už několik let tvrdím, že kdyby dívky chodily na aerobic a snažily se překonat svůj handicap tím, že taneční sestavu několikrát po sobě zacvičí, mozek začne pracovat jinak, mozková kapacita se bude zvyšovat. Aerobik přispívá k vnímání prostorové orientace a ve výsledku pak i choreografii zvládnou. Kdyby se podařilo aerobik vrátit do tě-locvičen, dívky to budou brát nejenom jako pohybovou aktivitu, ale také jako procvičování mozku. To by bylo báječné.
Jak vy sama cítíte efekt aerobiku?Když jsem jako cvičitelka začala cvičit první choreografie a natáčeli jsme je na dvd, musela jsem se naučit cvičit zrcadlově. Když totiž na obrazovce říkám: vyšlápněte si pravou, já jdu levou. To bylo ze začátku pro mě něco, s čím jsem se musela poprat. Neumíte si představit, jak jsem byla šťastná, když mi to přestalo dělat problém. Ohromně mi to prospělo. Sport mi vůbec velmi pomohl. Už když jsem jako třináctiletá cvičila gymnastiku, cítila jsem, že si jako dyslektička trénuji mozek a handicap dyslexie mě postupně přestával tolik omezovat.
Vy jste opravdu dyslektička?dá se říci, že ano. Nebyla jsem vůbec dobrou žákyní a to jsem stále všem tvrdila, že chci být učitelkou. všichni kroutili hlavami a ptali se mě, jak to chci se čtyř-kami na vysvědčení dokázat. díky tomu, že jsem se hůře učila, jsem nemohla jít na sportovní školu, musela jsem zvolit učiliště. Teprve díky sportu jsem se propracovala až k maturitě, pak následovala druhá maturita, která mě pomalu posunula k tomu, co jsem chtěla dělat: být v tělocvičně a trénovat. Nakonec jsem se stala i tou učitelkou, učím lidi cvičit, vnímat propojení mozku s tělem. díky gymnastice a aerobiku dnes mohu dělat to, co dělám, zvládám větší objem práce, živím se prací, která mě těší, dokážu bez problémů promluvit k lidem. Jediné, v čem cítím handicap, je čeština, nerada se prezentuji písemným projevem.
Byla jste takové to dítě, které neposedí na místě?Jak se říká, bylo mě moc. Pořád jsem něco dělala. Jsem z Moravy, a tam každý sportuje už tím, že jezdí do práce na kole, dodnes se tam skoro všude lidé dopravují na kolech nebo pěšky. Otec byl sportovec, a tak se rozhodl přihlásit mě na gymnastiku. Pak jsem dělala atletiku. Každý sport mě bavil a přinášel uspokojení. Kroměříž nebylo město, kde by cvičili úplní profesionálové, takže jsem nikdy nesbírala medaile. Ale bavilo mě chodit do tělocvičny, cvičit, něco se učit. dělalo mi to radost. Nebyla jsem ctižádostivá. Pokud se u mě ctižádostivost někdy projevila, tak to bylo asi až na učilišti, kdy jsem pochopila, že nechci být zahradnicí. v tom období jsem na sobě začala pořádně pracovat, abych dostala nějaké lepší známky, mohla jít na nástavbu a mohla jít za svým dalším cílem. Tenkrát jsem ale nevěděla, jaký cíl to bude. Jen jsem věděla, že nechci okopávat záhonky a jezdit na traktoru.
Bavilo vás něco na zahradničení?Jak už jsem řekla, ta práce mě nebavila. vůbec nic mě na práci zahradnice neuspokojovalo. zahradnicí jsem byla jen rok a přitom jsem měla pořád kontakt se sportem. Když jsem v osmnácti dělala učňovské zkoušky, ještě jsem se spolužáky trénovala gymnastiku, i když už jen okrajově a pouze pro sebe. Také jsem začala dělat volejbal. A pomalinku jsem začala přicházet na chuť aerobiku. ve dvaceti jsem už kromě gymnastiky chodila cvičit v Kroměříži na nějaké cvičitelky aerobiku. Tam, kde jsem chodila do školy – v Bzenci, tam se o aerobiku vůbec nevědělo. Aerobik byl jen ve velkých městech. Cítím se tak být tím, kdo byl u začátků aerobiku u nás. Byla jsem mezi prvními cvičitelkami, které si našly cestu k Heleně Jarkovské.
Jak jste ji našla?Když jsem si udělala druhou nástavbu, dostala jsem místo vychovatelky volnočasových aktivit na kroměřížském internátu pro středoškoláky. Měla jsem na starosti jednu skupinu holek, kterým jsem dělala vychovatelku, a aby nezlobily, připravovala jsem pro ně sportovní aktivity. Také jsem tam pro ně zřídila posilovnu, postupně jsem tam začala předcvičovat sportovní aerobik. Nebyla jsem se svými výkony spokojena, chtěla jsem to umět na profesionální úrovni, a tak jsem se dostala k Heleně Jarkovské. Už tenkrát byla škola Heleny Jarkovské zaregistrovaná pod ministerstvem školství, byla to tedy forma rekvalifikace podmíněna spoustou odcvičených a odučených hodin. Ráno v devět jsme šly do tělocvičny a skončily odpoledne ve čtyři. Byla to „nalejvárna“, každý den a já ji milovala. Kurz probíhal ve vlašimi a hned jsem dostala od Heleny nabídku, jestli bych nechtěla dělat cvičitelku. Když bydlíte v Kroměříži a dostanete místo v Praze, je nezbytné se rozhodnout. Já šla ze dne na den do Prahy. Šla jsem si za svým cílem, který možná nebyl jistý, ale já si věřila.
Už na tom kurzu jste byla výrazně dobrá?Asi ano. Helena měla vždycky oko na lidi, kterým by mohla říct, že by jim místo v Praze dala. Projevily se moje základy gymnastiky, uměla jsem komunikovat, poslouchat hudbu, měla jsem dobrý pohyb. do roku 1997 jsem cvičila u Heleny a postupně si mě najímala i jiná fitness centra. v roce 1999 se mi narodil syn a já jsem dostala nabídku provozovat vlastní fitko na Roztylech v Praze 4. Před osmi lety jsem své působení přesunula do Modřan, kde mám svoje fitko, nabízející komplexní služby. Na Roztylech mi chyběla vlastní posilovna a více sálů na skupinové lekce. v Modřanech jsem si svůj sen splnila.
Bylo to těžké pro živou osobu jako vy, říct si, že začne podnikat?Já si to ani neřekla, bylo mi to nabídnuto. Šla jsem za mužem, že bych chtě-la podnikat sama, ale nedělala jsem si žádnou kalkulaci. intuitivně jsem věděla, že chci dělat ten sport, který mě baví. Měla jsem pronajatou jednu tělocvičnu, postupně jsem si pronajala druhou, najímala jsem si cvičitelky. A když jsem zjistila, že je mi to na Roztylech malé a nájem stále vyšší, šla jsem do Modřan. dnes už je to podnikání, protože se neživím pouze cvičením ve svém fitku, aktivit mám mnoho a musím mít kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají. Moje nadšení se musí ještě rozmělnit do jiných profesí, které jsou kolem mě. Musí to být pod kontrolou. Také mě baví mateřství a chci mít na děti čas. Kdyby nebylo mého muže, nemohla bych si dovolit takto hodně pracovat. Každopádně jsem se ve své profesi našla. Tím bych byla ráda inspirací pro ostatní, že se může najít každý. Jen je to složité v tom, že si člověk musí promlouvat sám se sebou. Když mi někdo řekne, no jo, ty jsi spokojená, děláš práci, která tě baví, mám chuť odpovědět: „No jo, ale já si za tím šla, já jsem musela udělat spoustu kompromisů, a spoustu věcí zahodit jen tak, přejít to a udělat velký krok, než třeba zůstat někde v kanceláři. Kancelář má také své výhody, třeba jistotu, že dostanete výplatu. Otázkou je, jestli člověk chce tak žít. Když ano, je všechno v pořádku.
Je cvičení pro vás pořád radost?Určitě. Život mě má rád a já mám ráda život. Jsem tady ráda a za všechno děkuji. Třeba když před rokem přišla nabídka, abych šla dělat moderátorku do televize Metropol, tak to pro mě byla ohromná vzpruha a cvičení mne začalo ještě více bavit. Na cvičení se těším, televize je stres, je to napětí. Já to beru jako pozitivní stres, který tam můžu po vysílání nechat a jít si do mého fitka zacvičit. Pro sebe a rodinu jsem mívala volno odpoledne v úterý. Teď ale jezdím v úterý odpoledne do Slaného cvičit. Je tam krásné fitko, kterému teď pomáhám znovu na nohy. Na oplátku mi majitelka toho fitka finančně pomáhá s charitativním projektem „Hejbejte se a zpívejte“, který se věnuje vzdělávání dětí z dětských domovů v oblasti volnočasových aktivit. Co vás přivedlo k projektu Hejbejte se a zpívejte? Jsem šťastný člověk a cítím, že si nemohu všechno nechávat pro sebe, musím pomáhat někomu, kdo tu pomoc potřebuje. A to jsou děti v dětských domovech, které chci něco naučit, něco jim dát do života.
Chtějí cvičit?Už chtějí. Na začátku nevěděly, co po nich chci. volnočasové aktivity jsou totiž v dětských domovech velmi omezené, protože domovy nemají finance. dnes je projekt ve fázi, kdy už děti provádějí profesionální výkony a nové domovy se samy hlásí, aby mohly být součástí Hejbejte se a zpívejte. Máme chlapce z Mikulova, kterého jsme motivovali tak, že šel na konzervatoř. Kluk, od kterého moc lidí nic moc neočekává, je druhým rokem na konzervatoři. daří se mu. A to by se nestalo, kdybychom ten projekt s mými kolegy nedělali.
Nechybí aerobik generaci, která na něj byla zvyklá?Té generaci, která na aerobik byla zvyklá, nechybí, protože si nás aerobičky ještě najdou. Ale ty mladší do tělocvičny třeba jdou, ale nevědí, co se děje. U mě ve fitku „frčí“ posilovací lekce bosu, břišní pekáč nebo pilates. Co se týká aerobiku, ráda bych se stala tím člověkem, který pomůže jeho comebacku. Spojila jsem síly s Helenou Jarkovskou a její Českou školu aerobiku nyní provozujeme společně u mě ve fitku. A společnými silami se snažíme nejen vrátit aerobik do povědomí žen, ale hlavně školit kvalitní lektory. Žádné rychlokvašky, které vychází ze školení novinek, jako je zumba. Naše škola aerobiku má přísná kritéria, proto ji absolvují opravdu kvalitní cvičitelky, které si aerobik zaslouží.