Soutěž o víkendový pobyt v hotelu SEN v Senohrabech u Prahy

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazeni do slosování o víkendový pobyt pro dvě osoby (pátek-neděle) s polopenzí ve wellness hotelu SEN v Senohrabech u Prahy.

Soutěž o 2 vstupenky do AQUAPALACE Praha-Čestlice

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazeni do slosování o 2 vstupenky do Aquapalace Praha-Čestlice.

Soutěž o 1x celodenní pobyt v centru WELLNESS a REHABILITACE Svaté Pole

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazen do slosování o 1x celodenní pobyt (s procedurami a obědem) v centru rehabilitace a wellness Svaté Pole.

Soutěž o vstupenky na kosmetický veletrh WORLD OF BEAUTY & SPA, který se koná 10. - 11. března 2017

Prvních deset soutěžících, kteří správně odpoví na otázku, získají 2 VIP vstupenky na veletrh WORLD OF BEAUTY & SPA jaro 2017.
Wellness život - autor: Jana Hrbková

Vanda Hybnerová rozhodně nežije tuctovým obyčejným životem. Ani se ale nestylizuje do extravagance, aby jí svět věnoval pozornost. Ona, zdá se, extravagantní od přírody je. A pokud ne extravagantní, tak zajímavá určitě. Podle Vandy Hybnerové je „realita někdy nežitelná“, proto utíká do snů.

Wellness život

Připadalo mi to celé před lety jako omyl, jako z mé strany špatně pochopená informace, že se Vanda Hybnerová odstěhovala s rodinou na vesnici na Vysočinu. Na ucpané D1 využívala čas na učení se textů svých nových rolí, ani za čerstvá vajíčka nechtěla sousedkám na vesnici prozradit, jak skončí za rok seriál, v němž hraje, vzala si do péče snad šest koní. Cítím tam ale úsilí o životní wellness filozofii, za tou přece do přírody jezdíme?

Pořád žijete pražským a venkovským životem?

Žiji na cestě... Vlastně si ani jiný život nedokážu představit. Jsem tam, kde jsem potřeba. Vysočina je rozhodně velká část mého srdce. Mám tam své milované živé tvory, kterým velice ráda sloužím, protože jejich láska je bezpodmínečná. Na venkově si větrám hlavu a řeším praktické věci, a dokud mi tělo dovolí, dělám i fyzickou práci. Praha, která je můj domov od narození, mě zaměstnává spíše duševně, mám zde přátele, práci. Byla doba, kdy jsem si myslela, že ji dokážu úplně opustit, ale s heslem „nikdy neříkej nikdy“, jsem se pokorně vrátila. Je to moje město.

Spousta lidí, kteří se pustili do takového života, rezignovala právě po tom, když děti musely do školy.

Před lety jsme vše řešili nějak samozřejmě. Holky naopak do škol přešly do Jihlavy a my dojížděli stále za prací do Prahy, bylo to náročné, ale nelituji toho ani na chvíli. Myslím, že i holky dostaly život do širších souvislostí, získaly pocit zodpovědnosti, naučily se samostatnosti. Samozřejmě, že bylo jasné, že v jejich věku město, školy, přátelé zvítězí nad kvákáním žab na rybníce. Ale ten rozměr jim zůstane navždy.

Souvisí ten kombinovaný život s vaším různorodým uměleckým vyjadřováním? (fotografie, pohybové projevy, klasické herectví...)

To mě nikdy nenapadlo. Jsem taková kuriozita v naší rodině. Rodiče jsou typičtí milovníci pražského života. Být umělec, v pravém smyslu slova, znamená se tomu obětovat. Tak jsem to nikdy nevnímala. Jsem narozena ve znamení vah, tak je toho na miskách více než jen umění… chci se rozhlížet. No a s tím souvisí i moje výlety mimo město. Je ale pravda, že teď, jak jsem se navrátila k pohybovému divadlu, je mi čas strávený s koňmi velkou inspirací.

S vámi je docela náročný život... Přizpůsobujete se lidem, nebo se oni musí přizpůsobit vám?

Krásná otázka, takovou jsem nikdy nedostala. Ano, je se mnou náročný život. Přestože se snažím bruslit, jak se dá, žiji s diářem a telefonem a svůj čas pro sebe a pro mé blízké kradu jako zloděj. Být k dispozici, to je to nejšílenější na mém povolání. Naštěstí dcerušky už jsou velké a začínají žít své samostatné životy a náležitě mi vrací ten pocit nebýt k mání.

Vidíte sama sebe ve svých dcerách? Jestli ano, co to s vámi dělá?

Mám z nich tu největší a nejkrásnější radost na světě. Nemůže se rovnat s ničím, co zažívám ve své práci. Uvědomuji si to teď o to silněji, kdy mě tak jakoby pomyslně opouštějí. Každá je úplně jiná a v obou vidím sebe. Jen je mi líto, že zkušenost je nepřenosná, a že je čekají stejné překážky a zklamání, ale tak to vnímám jako starostlivá ochranitelská matka. Jako člověk vím, že život je krásný i se všemi propady, které ho provází.

Co ze svých profesionálních dovedností prohlubujete a co jste momentálně potlačila? Proč?

Musím na sobě pracovat pořád. Mám velice bujnou fantazii už od dětství. S tou pracuji i v soukromém životě. Realita je někdy nudná, bolavá, nežitelná… a vnitřní svět to může zachránit. Samozřejmě jen částečně, složenky za mě moje sny nezaplatí. A vedle představ stále posouvám svoje tělesné schopnosti. To jediné mi vadí, že tělo se vzpouzí a často už mě neposlouchá. Učím se nové sporty, ráda zažívám adrenalin, který přichází z jiných činností než jen z trémy z nové premiéry. Ve své profesi chci otevřít všechny dveře. Vedle klasické činohry, ráda pracuji jen verbálně na textech v rozhlase, nebo se učím tančit, vrátila jsem se k umírající pantomimě, pracuji s o generaci mladšími lidmi na alternativních projektech a točím lidové televizní seriály…

Jak cítíte své další směřování? Kdybyste opustila klasické herectví, bylo by mi to osobně líto. Jak jste se "zbavila" manžela, cítím výrazné odlehčení vašeho projevu a líbíte se mi víc než předtím. Jistou sešněrovanost jako byste předtím přebíjela dávkou ostrosti.

...cha, to jste mě pobavila. Ano, lidé, kteří mě neznají, mě často vnímají jako razantní, ostrou a nekompromisní osobu. No, narostly mi koutky na puse směrem dolů, takže když se zrovna nekřením, působím odměřeně. Dřív jsem se tím trápila, ale teď jsem se toho naučila i využívat. Jsem nedostupná jako socha, ale uvnitř se neskutečně vším bavím. Nemyslím si, že bych se výrazně změnila, jen mám trochu jiné priority, a musela jsem tzv. dospět, i když to zní v mém věku směšně.

Při jaké činnosti dokážete nejlépe relaxovat?

Očekává se odpověď pro váš časopis, že to bude nějaký wellness, že ano? Ale v podstatě máte pravdu. Miluji plavání. Od dětství. Ten stav pod vodou, kde je člověk sám a slyší jen svůj dech a bušení srdce. Ráda plavu po tmě v moři. Můj děda mě to naučil… je to sport a zároveň meditace. A každé ráno, když se bolavá rovnám jak metr, si přeji masáž, ale na to není většinou čas, tak den zahajuji studenou sprchou. Vlastně to nesnáším, ale když se k tomu donutím, mám pocit, že je to moje první dnešní vítězství. Nejlepší wellness stav je pro mne ale jízda na koni. Z mého pohledu se tomu nic nevyrovná.

Říkají vám něco lázně?

No, zatím občas využívám ty relaxační a příjemné…, takové ty pooperační lázně, kde s vámi cvičí, aby člověk vyšel pár schodů, zaplaťpánbůh ještě neznám.

Víte, že relaxace je základem rehabilitace?

Teď už to vím, nikdy jsem se cíleně o relaxaci nezajímala. Prostě jsem si ji dopřála, aniž bych o tom uvažovala, nebo jsem si nedopřála a dřela dál.

Máte ráda samotu? Není mimický projev bez slov jistým uzavřením se do sebe?

Mám ráda volenou samotu, ve které se mohu koncentrovat a připravit na společnost, na práci, myslím, že snad každý je rád chvíli sám, ale osamělost je pro mě děsivá. Jako staroušek za záclonou u otevřeného okna. To je definitivní uzavření se do sebe. Naopak si myslím, že mimickým a pohybovým projevem dávám energii ven, je to řeč, řeč těla, jen prostě beze slov. Koně se taky mezi sebou pořád o něčem baví. Po tom, co jsme ve Studiu Alta udělali představení Angel-y, které je sice slovo prosté, jsem ze zpětných reakcí zjistila, že promlouvá k daleko více lidem, než třeba konverzační činohra, která už na fantazii nemá co probouzet.

 
PŘÍLOHY
Reklama

TOPlist