Soutěž o víkendový pobyt v hotelu SEN v Senohrabech u Prahy

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazeni do slosování o víkendový pobyt pro dvě osoby (pátek-neděle) s polopenzí ve wellness hotelu SEN v Senohrabech u Prahy.

Soutěž o 2 vstupenky do AQUAPALACE Praha-Čestlice

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazeni do slosování o 2 vstupenky do Aquapalace Praha-Čestlice.

Soutěž o 1x celodenní pobyt v centru WELLNESS a REHABILITACE Svaté Pole

Čtenáři, kteří správně odpoví na soutěžní otázky, budou zařazen do slosování o 1x celodenní pobyt (s procedurami a obědem) v centru rehabilitace a wellness Svaté Pole.

Soutěž o vstupenky na kosmetický veletrh WORLD OF BEAUTY & SPA, který se koná 10. - 11. března 2017

Prvních deset soutěžících, kteří správně odpoví na otázku, získají 2 VIP vstupenky na veletrh WORLD OF BEAUTY & SPA jaro 2017.
Žena Jana Kačera - autor: Petra Braunová

Nina Divíšková se často chová nežensky: nestýská si, nepomlouvá, nemluví o nemocech a dokonce dokáže přiznat, že v jejím srdci mělo divadlo často větší místo než rodina.

ŽENA JANA KAČERA

V dětství se rozhodla být herečkou, po ukončení DAMU se rozhodla stát se manželkou spolužáka Jana Kačera a poté, co mu povila tři děti, se rozhodla postavit rodině dům. Všechno se jí podařilo. Svérázná žena, rodačka z Brna, která strávila na podiu pražského Činoherního klubu pětatřicet let a objevila se v mnoha televizních i filmových rolích, životem prošla v očích většiny diváků především jako „žena režiséra Jana Kačera“. Jsem moc ráda, že se ve svých 76 letech rozhodla sepsat své memoáry a mě použila jako prostředníka. Díky tomu vznikla životopisná kniha s názvem NINA. Nebylo možné v jejím životopisu vynechat muže, s kterým strávila téměř šedesát let života. Kniha je však především o Nině, nejen jako o herečce, ale jako o ženě, která často jedná docela nežensky. Nestýská si, nepomlouvá, nemluví o nemocech a dokonce dokázala přiznat, že v jejím srdci mělo divadlo často větší místo než rodina.

MŮJ TÁTA – MOJE LÁSKA

Nina Divíšková se narodila 12. července 1936 v rodině aktivního sportovce a podnikatele Karla Divíška mladšího a tanečnice Elmarity Divíškové. Bohém Karel, zvaný Tunal, byl známou brněnskou osobností. Vlastnil první brněnskou autoškolu. Vynikal v mnoha sportech a byl prvním českým potápěčem. Okouzlil mnoho žen a mezi nimi i dceru Ninu. Dodnes je táta u ní na prvním místě, přestože zemřel brzy a zcela nečekaně, když bylo Nině 19 let. Po jeho smrti oblékla černé šaty, a kdyby jí profesorka Fabiánová na DAMU nepřiměla, aby je konečně odložila, snad by je nosila dodnes.

„Táta žil svůj život na plné pecky. Vzpomínám na něho jako na ohromně zábavného laskavého člověka, se smyslem pro humor, s obrovským kouzlem, kterým si podmanil všechny, co ho poznali. Nikdy mi nepřestane chybět.“

Dětství Niny je jak vystřižené z amerického románu. Vila v brněnské ulici Slepá je plná soch, obrazů a hudby. Táta je úspěšný mladý podnikatel, obletovaný ženami, s krásnou emancipovanou manželkou a dvěma rozkošnými dcerkami: Tamarou a Ninou. Celé Brno ho zná a fandí mu. V dětství Niny nechybí mrkací panny, krajkové podkolenky a prázdniny u moře.

„Když je vám v životě ouvej, tak se o krásné dětství opřete. Měla jsem báječné rodiče, mám báječnou sestru. Přestože jsem se narodila dva roky před druhou světovou válkou, dětství jsem měla díky rodičům náramné. Dokonce jsem dlouho nevěděla, že je válka, protože tatínek naši celou rodinu dokázal ukrýt na faře v Německém /Sněžném/ na Moravě. U kaplana Doubka jsem zažila něco jako skvělé prázdniny. Každý den jsem chodila šlapat měchy varhan, naučila jsem se nazpaměť celou latinskou mši a mastit karty… Byla jsem šťastná, když jsem v dospělosti náhodou zavítala do Sněžného a stařičký kaplan Doubek mě poznal! Pozval mě na návštěvu a já překvapeně viděla, že má na stole rozložený Komunistický manifest. Pobavila mě jeho odpověď: Musíme přece svého nepřítele dobře poznat, abychom věděli, proti komu bojujeme!“

Ve škole byla Nina třídní šašek. Udělala všechno proto, aby se kamarádi smáli a měli ji rádi. Za velký fór považuje přemluvit spolužáky, aby do školy přinesli budíky a nastavili je na zvonění deset minut před koncem vyučování… Tunal s povzdychem podepisuje poznámky, které se v žákovské knížce dcerky Niny jen hemží a utrousí: Tak nevím, jestli ti za vysvědčení nemám dát místo desetikačky spíš pohlavek. Maminka Elmarita je mnohem přísnější. Kdykoli si Nina se starší Tamarou vjedou do vlasů a domem se rozléhá jejich vřískot, Elmarita je pošle do kouta klečet. Holky ji poslechnou, protože dobře vědí, že ve chvíli, kdy se v domě ozve tátův veselý hlas, maminka jim zase rychle poručí vstát. Tunal dcery netrestá, výjimku učiní ve chvíli, kdy se jedné noci dospívající Nina cestou z tanečních zatoulá. To pak nestačí zírat, jakou jí táta vlepí facku… Elmarita má v podkroví domu vybudovaný taneční sál, ve kterém dává hodiny tance nejen školačkám, ale i dospělým ženám. Do maminčiny rytmiky brzy chodí i Nina. Dostane tak od maminky to nejcennější, co jí mohla dát. Nina je jako z gumy a pohyb na jevišti jí pak nikdy nebude dělat problémy.

DIVADLO – MOJE TOUHA

Nina se pro divadlo rozhodne už v dětství, kdy se sestrou Tamarou předvádí hostům improvizace za sametovým závěsem v obývacím pokoji.

„Do divadla mě naši vodili odmalička. Za války mě fascinovalo, jak maminka zpracovala Dvořákovy Slovanské tance. Na podiu vlála obří lipová ratolest a velká trikolora, dívky tančily dumku se svázanýma rukama. Touha stát se herečkou se umocnila, když jsem v maminčině rytmice hrála v pohádce Princezna pampeliška. Kulisy mi voněly!“

Protože na JAMU čtyři roky po sobě neotvírají první ročník, Nina se dostává do Prahy na DAMU. Studium pro ni často nebylo příjemné, obzvlášť když si na ni zasedla profesorka Šmeralová. Kvůli buržoaznímu původu studentky Divíškové často přesvědčovala kolegy, že by neměla ve studiu pokračovat. Nekonvenční Nina našla svého zastánce v profesoru Radovanu Lukavském. Po skončení studia téměř celý ročník v čele s Janem Kačerem získává angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, které bylo doposud scénou pouze pro děti. Mladá skupina herců z Prahy však brzy – proti nelibosti kolegů ze Státního divadla Ostrava – prosadí hry pro dospělé publikum. Hrají jako o život.

„Všechno nám bylo málo. Dopoledne jsme hráli pro děti, večer pro dospělé a v noci pak ve sklepě zakázané hry pro studenty vysokých škol.“

V lednu 1962 Nina zjistí, že je těhotná. Dítě není plánované, ale Honza září štěstím. Jeho sedmiletý boj o asketickou Ninu je u konce. Mladá dvojice ani na okamžik neuvažuje, že by kvůli narození dítěte měla měnit životní styl. A tak se do rozjetého vlaku narodí Simonka a o rok později Klárka. Nina je vyčerpaná, ale hraje dál. Vítá pomoc sestry Tamary a jejího muže, tety Puni a maminky Elmarity. Hektický život v Ostravě skončí v roce 1965, kdy celá skupina Bezručáků přijme nabídku z Prahy, kde právě vzniká v ulici Ve smečkách, hned vedle Václavského náměstí, nesmrtelný Činoherní klub. Na jevišti Činoheráku byla Nina šťastná více jak deset let, do té doby, než režim ukončil slavnou éru režiséra Jana Kačera. Nina v divadle zůstává. Díky pohybové klaunské dispozici exceluje třicet pět let především ve hře Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho.

„Mým prvním a nezapomenutelným Burkem byl Vladimír Pucholt, pak ho vystřídal Bolek Polívka. Postava Svatavy se mi hrála výborně. Díky maminčině rytmice jsem od dětství měla gumové klouby, taky jsem závodně plavala, hrála volejbal, slušně jsem lyžovala. Rodiče nás vedli ke sportu. Jen mě mrzelo, že nemáme koně. Když jsem si přečetla Tři mušketýry, tak jsem tátu prosila, aby koně koupil, přece může být na dvorku! Intenzivně sportovat celý život jsem z časových důvodů nemohla, ale odjakživa ráda chodím – na rozdíl od Kačera, který se v poslední době stále vozí autem.“

V roce 2000 Nina zjistí, že je v Činoheráku poslední mohykán. Přestane se jí tu líbit, ale odejít nedokáže. Bývalí kolegové byli odejiti, odešli anebo zemřeli. Nina se trápí dlouhé měsíce, než konečně najde sílu opustit divadlo, v kterém strávila podstatnou část života. A jako na zavolanou přicházejí nabídky z mnoha divadel i televize. V Dejvickém divadle je představení Příběhy obyčejného šílenství s Ninou v hlavní roli permanentně vyprodané a Nina je poprvé nominovaná na cenu Thálie. Nina je výborná i ve stejnojmenném filmu, za který je nominovaná na Českého lva. Za roli další šílené matky ve Witkiewitzově Matce je opět nominovaná na cenu Thálie. Nina se stává populární tak, jako byl svého času její manžel. Uzrála jako dobré portské a přestože i na její figuře zapracoval čas, hraje dodnes. V současné době zkouší hru Sudička Lachezis, která by měla mít premiéru na podzim ve Švandově divadle v Praze.

MOJE DĚTI – MOJE RADOST „Miluju děti. Jsem šťastná, že si mě našly zrovna tři dcery. Považuju to za výhodu, protože malým klukům moc nerozumím. Holčičí svět je mi bližší.“

Nina přivedla na svět Simonu, Kláru a Adélu. Jen poslední z nich se rozhodla věnovat se divadlu. Stejně jako rodiče je Adéla absolventkou DAMU a vzala si svého spolužáka, herce Martina Kubačáka. Nina je babičkou už devíti vnoučat a dvou pravnoučat.

„Nikdy jsem nebyla ustrašená matka, ale několikrát v životě jsem se bála, že mi holky umřou. Simona se jako miminko dlouho ztrácela před očima, než jí lékaři diagnostikovali Hertrův syndrom. Adéla dostala dvakrát za život epileptický záchvat. Ležela a vypadala jako anděl. Sama si na to pamatuje a ví, že měla nakročeno do nebe. Holky jsou dneska bezvadné, i když jejich puberta stála za to. Pamatuju si, jak běhaly zabalené v igelitech, aby zhubly, občas mě nenechaly vyspat, to když jsem je o půlnoci sháněla po sídlišti… Se všemi dcerami si rozumím, ale Klára je světice. Zastřešuje celou rodinu. Miluju vnoučata. Baví mě je hlídat, protože vím, že je nemusím vychovávat, ale rozmazlovat. Každé je jiné, jako kytky na louce. Malá Fanča má několikery plavky. Objeví se tu v růžovém župánku a zve dědu do akvaparku.

Simona byla odmalička velmi spravedlivá a přemýšlivá. Stala se právničkou. Klára ráda a dobře tancovala, dneska pracuje a cvičí s dětmi. Nejvíc muzikální byla Adéla. Hrála na piáno. Výborná paní profesorka Kindermanová má velkou zásluhu na tom, že je Adéla herečka. Vysvětlovala dětem hudbu citlivě, Mozart je sluníčko, Bach je kostel… Škoda, že Adéla s piánem švihla. Má ho schované ve sklepě jako rakev. Možná vypadám, že jsem kvůli práci neměla tolik času na rodinu, ale já si pamatuju, že jsem na chatě vařívala v zavařovacím hrnci. Znám vynikající recept. Maso na pepři a na hořčici. Maso se naklepe, rychle hodí do hrnce a rychle opepří a posype kari. Když je maso měkké, tak se zalije dijonskou hořčicí smíchanou se smetanou. V Dejvickém divadle mi všichni říkali, že je to úžasné.“

PŘÁTELÉ

V dětství jsem se nejvíc kamarádila s Lenkou Všetečkovou, která si později vzala za muže známého brněnského malíře Bohumíra Matala. Ale můj životní kamarád byl Zbyněk Pohlídal. Tanečník, homosexuál, výborný člověk. Byl z Olomouce, tančil v Karlíně. Seznámili jsme se v Avignonu. Byli jsme tam pozvaní ještě s Božidarou Turzonovovou na festival, protože jsme uměli francouzsky. Hrála se Elektra. My na to zírali a nerozuměli jsme ani slovo. Já jsem z toho všeho rozuměla jenom „l´abîme“. Co je to „labim“? Šeptám Zbyňkovi a on na mě obdivně pohleděl. Myslel, že rozumím všemu, až na to „l´abîme“. Francouzi šíleně rádi diskutují, a tak jsme potom představení rozebírali ze všech stran a tvářili se jako Bratrstvo kočičí pracky. Děti Zbyňka milovaly. Byl skvělý kamarád, uměl se nečekaně objevit a potěšit, když byl průser. Jednou mu Simona s Klárou z lásky do kabely schovaly naše stříbrné svícny. Volal mi to z domova docela zmatený. Naučil mě pít whisky s olivami. Byl neuvěřitelně sečtělý. Umřel na infarkt ve 41 letech. Myslím, že umřel, protože všechno přečetl. Na jeho pohřbu promluvil režisér Miloš Horanský. Vím, že řekl, že nepoznal člověka, který by tak pochopil Joycova Odyssea jako Zbyněk. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že je Zbyněk po smrti. Nedávno jsem v televizi sledovala Hotel pro cizince a uvědomila jsem si, že kromě Táni Fischerové a mě jsou všichni mrtví. Smrti se nebojím. Až přijde, tak poděkuju. Žila jsem krásný život.

MŮJ MUŽ – MŮJ OSUD

Manželství Niny Divíškové a Jana Kačera přežilo desítky let a udivuje stovky diváků a čtenářů bulváru. Snažila jsem se rozluštit jejich tajemství. Než se poprvé dotkli, dlouho se poznávali. Propovídali tisíce hodin a ušli stovky kilometrů. Nic nenechali náhodě. Vše si důsledně promysleli. Oba jsou zapřisáhlí odpůrci rozvodu, oba jsou moudří, tolerantní a oba vstupovali do manželství s vnitřním přesvědčením, že toho druhého prostě neopustí. Ani kdyby hrom bil.

„Nino, nevadí ti, že se o tobě často mluví jako o ženě Jana Kačera?“ „Ale já jsem žena Kačera! Na některých mužích jsou nejlepší jejich ženy.“
V rozhovoru jsou použity ukázky z knihy Nina, která vyšla v nakladatelství Grada v roce 2013.
 
PŘÍLOHY
Reklama

TOPlist