Ambiciózní? Ano. Možná.

Cestou na rozhovor s ministryní Danou Juráskovou jsem potkala známou, netuše, že ta s ní kdysi dávno sdílela pokoj. Samozřejmě, že jsem chtěla vědět, jaká byla zamlada. Charakterizovala ji jako velmi důslednou, seriózní a ambiciózní osobu.

Ve zdravotnictví se pohybuji dlouhá léta a vždycky jsem ho viděla z takové té úplně praktické oblasti. Tedy z pohledu pacient a služba, pacient a zdravotník. I když jsem se snažila vnímat společenské souvislosti, tak vlastně až na ministerstvu jsem si uvědomila spoustu věcí, které jsem v praxi nevnímala, nevěděla jsem, jak bezprostředně ovlivňují praxi samotnou. Až teď vím, jak stát vlastně funguje, jaké jsou to propojené nádoby.

Moc (smích).

To zjištění mě ohromilo. Když má totiž člověk informace, rozhoduje se mnohem snáz, než bez nich. Takže se nedá říct, že bych z toho nespala. To, že občas nespím, za to může spíš podvědomí.

Určitě nehrozilo, že bych se „položila“ z toho, že mám řidiče a jezdím do vlády mezi ministry. Jsem člověk pragmatický a za vším vidím - nebo se snažím vidět - podstatu věci. Vždyť řešení problémů, které měly bezprostřední dopad na pacienty, na nemocnici, to jsou nejtěžší rozhodnutí, jaká jsem dělala. Jako ministryně máte nějaký koridor, ve kterém se můžete pohybovat – úřednická vláda to má celkem jasné - a máte za sebou aparát, který tu práci umí, orientuje se v ní. Na mně bylo rozhodnout, aby se dobře rozpracované důležité věci posouvaly dál. Byla jsem vždy zvyklá hodně pracovat a protože jsem člověk, řekla bych - ta charakteristika „ambiciózní“ možná sedí - ale jsem taky pokorná. Plně si uvědomuji, že vše neumím, a že jsem závislá na lidech kolem sebe. Nemám ale ani extrémní respekt před Poslaneckou sněmovnou. Jsou to také jenom lidé a jsem přesvědčená o tom, že předkládám věci důležité a správné. To mě osvobozuje od svazujících obav.

Vždy a všechno.

Porozuměla jsem, jak funguje vysoký úřad, což je pro ředitele nemocnice neocenitelná věc a naprosto klíčová. Pokud se do nemocnice opět vrátím, budu se snažit zkušenosti využít, přeci jenom ministerstvo zdravotnictví řídí své přímo řízené organizace, mezi které Všeobecná fakultní nemocnice také patří. Ministerstvo otevírá nemocnicím víc možností, než jsem si jako ředitelka nemocnice předtím uvědomovala. Přiznávám, že teď vím, kdy a na jaký odbor ministerstva je třeba dát jaké podklady, s kým v případě problémů jednat.

Já bych si tím nebyla tak jistá. Přesto, že jsme úřednickou vládou, politický stín se s námi ještě chvilku potáhne. To je prostě tak.

Spoluúčast pacienta je v každém zdravotnictví, nejenom v českém, důležitá. Česká populace je extrémně fixovaná na každou korunu, kterou má v kapse. A my jsme v minulosti zažili jakoby „bezplatné zdravotnictví“, ale žili jsme v omylu a platili zdravotní daň, kterou jsme nikdy neviděli ve své peněžence. Ty peníze nám stát vzal dřív, než jsme je dostali. Ve chvíli, kdy těch 30 korun mám ve své dlani, zvažuji - a to je i cítit z těch reakcí občanů - jestli je chci vydat nebo ne. Lidi bych přitom nepodceňovala, oni dobře dokážou vnímat své potřeby a banální věci si „vyléčit sami“. Jsou dostupné bezpečné léky, které ty naše banální „trable“ vyřeší. Ve chvíli, kdy nám opravdu něco je, tak všichni přece chceme, abychom dostali pomoc včas a to na pracovišti, které pracuje dobře a aby byly k dispozici metody a léky, které potřebujeme. To už je ale o platbách, které si z vlastní kapsy téměř nikdo není schopen zaplatit.

Jsem přesvědčena, že v budoucnu je třeba změnit pojištění. Tak, jak ho máme teď, je v podstatě opět pouze jinou formou zdravotní daně. Ze zdravotního pojištění je třeba udělat skutečné pojištění. Současnou „zdravotní daň“ platit na běžnou péči. Pokud se ale rozhodnu, že chci být připojištěna na to, že budu-li potřebovat třeba náhradu kyčelního kloubu, tak budu chtít ten nejlepší a nemusím být natolik solventní, že to zaplatím ze svého účtu, tak na to se připojistím. Také jestli se v rodině vyskytuje nějaká větší zdravotní zátěž a reálně mi hrozí dlouhodobá invalidizace, budu chtít být připojištěna třeba na dlouhodobou péči. To jsou všechno věci, o kterých musím rozhodnout sama. To za mě nikdo neudělá.

Nekategorizovala bych to podle věku. Obecně je známo, jaká onemocnění se v populaci vyskytují. Jsme populace extrémně zatížená kardiovaskulárními chorobami. Umíme je dobře léčit a mají minimální invalidizující následky. Ale jsme také populace, která je extrémně zatížená nádorovými onemocněními. A tam už jsou následky a invalidizace větší. Máme velmi vysoký výskyt cévních mozkových příhod, které jednoznačně člověka omezují v životě a jeho soběstačnosti do budoucna. Trvám na tom, aby se ze všeobecného zdravotního pojištění hradila kvalitní standardní péče. Ve chvíli, kdy budete chtít něco mimořádného anebo ve chvíli, kdy vás to onemocnění omezí ve vašem dalším životě, je třeba včas zvažovat připojištění.

Zatím možnost takového pojištění neexistuje a populace nám stárne, počet lidí závislých na pomoci druhých bude narůstat. A kdo z nás chce zatížit svoji rodinu finančně jen proto, že jsem se já včas nepostarala o svou případnou závislost?

Jsme smrtelní…!!!

Problém je, že zdravotníci u nás prezentovali medicínu jako takzvanou vítěznou, heroickou, která nás vždycky zachrání. Přitom když se podíváte na člověka jako takového, tak co všechno determinuje jeho zdraví? Určitě je to kvalita zdravotní péče, ale jenom z 25 procent, to ostatní je genetická výbava, kterou si přinášíme do života, a to může být dalších 20-25 procent, a ten zbytek je životní styl, to, jak žijeme, co jíme, jakou máme fyzickou aktivitu, ale i to jakým způsobem se o sebe staráme. Zdravotnictví není všemocné, ono nám může pomoct, ale jsou potom onemocnění, se kterými si zatím rady nevíme, a hlavně následky těch onemocnění jsou prostě dlouhodobé a nejde mnohdy kvalitní život vrátit zpátky.

Ale ona má životní pojistku a ta životní pojistka - já ji mám také - je na onemocnění, které je s následkem smrti nebo na úraz a potom na některá vyjmenovaná onemocnění s následkem trvalé invalidity. A ona z této životní pojistky dostane příspěvek na to, aby finančně „přežila“. Ale to nesouvisí s úhradou zdravotní péče. Každopádně máte pravdu, že toto existuje, ale také to moc lidé nevyužívají, protože my nejsme zvyklí, pokud jde o zdraví, myslet na budoucnost. Odráží se to i v tom, že i vyhledávací programy, které diagnostikují včas některá závažná onemocnění, jsou zadarmo, ale občané je nevyužívají. Dovolím si tvrdit, že o své zdraví pečuje asi polovina populace. A i to je prvek, o kterém mohou pojišťovny do budoucna uvažovat.

Občané, kteří preventivní prohlídky absolvují, starají se o sebe, dostanou jakýsi bonus v podobě, kterou já teď nechci nijak konkretizovat, ale že je možné je nějak ocenit.

Přesně tak, máte naprostou pravdu, ale u nás to zatím obvyklé není.

Já si myslím, že slabiny pojištění na zdraví se promítají celým světem. Zdravotnictví je specifická služba, která je na jednu stranu velmi citlivá společensky, na druhou stranu je velmi zajímavá obchodně. Druhá věc, která je vážná a která se objevuje ve všech státech na světě, je, že nelze prosadit ve zdravotnictví nic, pokud nemáte dostatečnou politickou sílu a pokud nedokážete spolupracovat se zdravotníky. Zdravotnické lobby totiž funguje na celém světě velmi silně.

Nelze ze žádné země přenést automaticky jejich fungující zdravotní systém, aplikovat ho v České republice, ale u každého se dá vidět nějaký prvek, který si my můžeme jaksi u nás „přivlastnit“. Mně se líbí systém skandinávský, líbí se mi tam systém sociálních služeb, ale je to o jiných daních, o jiném DPH, o jiné atmosféře ve společnosti. Víme, že Skandinávci jsou extrémně opatrní na svoje zdraví, chovají se velmi zodpovědně a to je zase úplně jiná situace než tady u nás.

Primární kontakt je problém. Praktičtí lékaři, pediatři, to je oblast, kde my se potýkáme s jejich nedostatkem. Jak stárne celá česká populace, tak stárnou samozřejmě i zdravotníci a mladá generace lékařů má pocit, že medicína je jenom ta, která se dělá na klinikách a ve specializovaných centrech. Právě z toho důvodu ministerstvo zdravotnictví už v loňském roce začalo významně podporovat absolventy lékařských fakult, kteří si vyberou obor praktické lékařství nebo praktické dětské lékařství jako svoji specializaci a tam se snažíme „zatraktivnit“ jim ten obor a přimět je k tomu, aby se mu věnovali. Zdá se, že se to daří. Ale co je ještě důležité – je tam důležitá spolupráce toho regionu, který takového praktika chce využívat.

Je třeba se podívat, jestli vynaložené náklady plní svůj cíl. Jestli jsme použitím finančních prostředků dosáhli toho, co jsme původně chtěli, tedy vyléčení pacienta, zlepšení jeho soběstačnosti a zachránění jeho života. Pokud se to nestalo, ptejme se, jestli ty metody, ať diagnostické nebo léčebné, byly použity správně. A to čeká teď například odborné společnosti ve všech oblastech, ať je to onkologie, traumatologie, aby se podívaly na to, jestli ten profit pro pacienta a kvalita jeho života odpovídá nákladům, které do té léčby byly vloženy.

Ne, ono to dlouhodobě tak funguje, jak odborné společnosti sbírají data. Typickým příkladem je onkologická společnost, která má vynikající přehled o tom, kolik je nemocných, s jakým typem onemocnění, ale také v jaké fázi toho onemocnění začal ten pacient využívat léčbu, tzn. kdy byla diagnostikována a s jakou šancí. Ukazuje se to, co je obecně známá věc – čím dříve přijdeme, tím větší máme šanci na vyléčení, ale samozřejmě tím menší finanční prostředky ta léčba také stojí.

Já si přeji, aby si vybraly povolání, které je bude bavit a ve kterém budou šťastní. Dcera zatím tíhne ke zdravotnictví nebo v sociálních službách by chtěla pracovat, protože studuje zdravotnickou školu, ale jak se nakonec rozhodne, nechám na ní.

V něčem ano, ale není úplně stejná jako já. Je určitě méně ambiciózní a je více empatická a má silnější sociální cítění. Ona je typický prototyp osobnosti, která se hodí do „pomáhajících“ povolání.Buď zdravotnictví nebo sociální služby, to jí určitě bude sedět.

Synovi je 15 let a ten zatím nemá vůbec v sobě jasno, takže pokud uspěje, bude studovat gymnázium a tím získá 4 roky na to, aby se potom mohl rozhodnout.

Ano, ten je mi podobnější, je ale chytřejší než já. (smích)

Ráda bych se tam vrátila.

To je pravda, je obrovská a je dlouhodobě velmi investičně podfinancovaná.

Ale to je právě jedna z věcí, kterou já chci změnit.

Ano, moje nemocnice má jakoby jednu výhodu a jednu nevýhodu. Tou výhodou je, že je tam mimořádná koncentrace špičkových odborníků, to je jednoznačně pravda. Nevýhodou je, že sídlí v prostorách, které byly původně určeny k úplně jinému účelu, např. III. interní klinika byla klášter šlechtičen… Jsou to prostě historické budovy, které v žádném případě nemohou splňovat naše požadavky, které máme a jaké bychom si představovali. S tím souvisí i používání techniky, kterou nyní provozujeme. Představy pacienta o komfortu v nemocnici máme např. jako je jedno-dvoulůžkový pokoj s vlastním sociálním zázemím, s klimatizací. Doufám, že se nám podaří část nemocnice zrekonstruovat a v areálu postavit nový pavilon, kde budou ty nejtěžší provozy, technologicky nejnáročnější, jako jsou operační sály, intenzivní péče, ale i centrální příjem, kam pacient přichází vlastně úplně poprvé. Toto jsou naše ambice a chceme stávající stav změnit. Samozřejmě postupně plánujeme rekonstrukci všech lůžkových oddělení. Protože vyhovující opravdu nejsou.

Já mám lázně moc ráda a to hned z několika důvodů. Ve zdravotnictví existují onemocnění, která se bez dlouhodobé rehabilitace a bez lázeňské péče neobejdou. Určitě jich ale není tolik, aby zdravotní pojištění, které v tomto případě lázeňskou péči hradí, uživilo všechny české lázně. Česká republika je mimořádnou destinací, co se týče lázeňství, zdrojů minerálních vod a léčivé rašeliny. Ale na druhou stranu existuje prostor pro to, abychom se i my o sebe postarali sami.

Já sama využívám ráda prodloužených lázeňských víkendů. Vždy jsem si to hradila sama. Využívám i takové ty wellness víkendy pro ženy, jezdí se mnou i moje dcera. Byly jsme tak spolu v Lázních Bohdaneč, v Luhačovicích, v Třeboni. V lázních si vždy v odpočinu, v žádném případě to nepovažuji ani za ztrátu času, ani za vyhozené peníze. Navíc se mi zdá, že české lázně pochopily, že český klient je pro ně důležitý a že i ceny tomu přizpůsobily a šijí nám služby na míru. Musím říct, že jsem mimořádně spokojená a někdy nemusím jet ani na dovolenou. Stačí mi takovýto lázeňský pobyt.