Co se stalo v Sao Paulo?

Je možná důležité vědět, že Honzu od dětství fascinovala matematika a nikdy moc nenamáhal tělo. Cvičil z povinnosti, sport byl podle něj požíračem času. Byl takový přesto, že se v jejich židovské rodině hodně dbalo na sportování dětí. Honza nejraději seděl za stolem a „hrabal“ se v matematických rébusech. Měl hlavu postavenou na matematice a reálný život šel dost kolem něj. Vnořený do matematického problému byl klidně schopen odejít z návštěvy domů v cizích botách, dokonce neprohlédl ani past nastraženou spolužáky, když mu dali do skříňky na boty k jeho černé polobotce nějakou nalezenou, světlou. Honza jednoduše odešel v botách, které byly v jeho skříňce. Honzovo směřování v životě bylo jasně určeno. I když neměl ve škole problém se žádným předmětem a mohl si tedy vybírat z oborů na vysokých školách, vědělo se, že půjde studovat matematiku. Skončil ji přesně v roce 1968, dva měsíce před památným srpnem. Když ho maminka doprovázela v Brně na rychlík, který měl Honzu odvézt do Paříže na prázdninovou odbornou stáž, na peróně mu tiše řekla: „Honzo, kdyby přišli do Československa Rusové, tak se nevracej.“ Nesmysl, říkal si v duchu, nemohl pochopit ustrašené myšlení své mámy. Vždyť život je úžasný, ty možnosti, které se otevírají... Pobude v Paříži, nasaje atmosféru světa, seznámí se s francouzskými matematiky a vrátí se do Brna, to je jasné.

Když se obavy mámy za dva měsíce naplnily, nemohl se vůbec vzpamatovat. To má žít už navždy v cizím světě, bez možnosti vidět rodiče, sourozence, kamarády? Svět matematiky ale byl pro něj přesto už víc v Paříži než v Brně, navázal zde kontakt se stejně myslícími mozky z Anglie, Německa, dokonce poznal na stáži i pár amerických matematiků. Také jeho nepraktické myšlení mu našeptávalo, aby se do Brna nevracel.

„Máš už, Honzo, nějakou práci? Z čeho žiješ?“

„Ne, zatím nic nemám, využívám pohostinnosti pařížských matematiků, kteří jsou také v šoku z invaze do Československa. Ale samozřejmě něco hledám. Jestli o něčem zajímavém víš, řekni a já se rád budu o tu práci ucházet“.

„Na matematice v Cambridge se uvolnilo místo pomocného asistenta. Troufneš si na to? Je to samozřejmě za velmi mizerné peníze, ale je to s ubytováním a s jídlem v menze.“

Telefonát, který se mezi dvěma kamarády-matematiky odehrál koncem roku 1968 způsobil, že Honza natrvalo zakotvil na univerzitě v Cambridge. Oženil se s Angličankou, dlouhovlasou kolegyní Ruth, koupili si dům, narodila se Miriam.

Honza se stále víc než fyzickému pohybu věnoval čisté matematice, studoval, bádal, přednášel, konzultoval, zvali ho na různé konference, různé stáže. Není na světě matematického pracoviště, které by nebylo poctěno jeho návštěvou. Nevím, jestli to není fáma, ale snad dokonce byl už, jako řádný profesor Univerzity v Cambridge, v užším výběru na Nobelovu cenu. Matematika, umocněná manželkou matematičkou, zcela ovládla Honzův život. Jiné přátele a kamarády než z řad matematiků snad ani jeden z nich neměl.

V červnu 2012 dostal Honza pozvání na matematický kongres do Brazílie, přímo do Sao Paulo. Vše bylo v pořádku, až jednou v podvečer začalo být Honzovi nějak nepříjemně chladno. Neměl zimnici, to ne, jen měl pocit chladu. Zalezl si do postele a víc si nepamatuje. Naštěstí se po něm začali shánět kamarádi-matematici a okamžitě hledali odbornou pomoc. Honza se ocitl v nejlepší nemocnici v Sao Paulo, kde se ho ujali nejlepší brazilští odborníci. Na diagnóze se ale jednoznačně shodnout nedokázali. Na naléhání příbuzných, kteří hned jakmile mohli přiletěli do Sao Paulo, vyslovili tamní lékaři opatrnou diagnózu, že by se mohlo jednat o reakci na nějaký hmyzí štípanec. Po dvou týdnech si Ruth odvezla Honzu na kliniku do Anglie, chtěla mít bezprostřední přehled o léčbě a o rehabilitaci. Nic ale nešlo jednoduše, dostavil se další atak: Honza dostal masivní plicní embolii, jeho stav byl vážnější než vážný. Všichni se obávali o Honzův život. Nakonec se z nejhoršího konečně dostal a musel se začít hýbat. Začala rehabilitace. Rehabilitujte člověka, který se celý půlrok zmítal mezi životem a smrtí, který ani před nemocí neměl blízko ke cvičení svalů a upřednostňoval vždy cvičení mozku. Navíc se ukázalo, že rehabilitace na anglické klinice vůbec neprobíhá nijak efektivně (15 minut denně!!!). Podle tvrzení Honzy je dokonce úroveň rehabilitace v Sao Paulo lepší než rehabilitace v Anglii.

„ A co zkusit rehabilitaci v českých lázních, tady je to opravdu na dobré úrovni,“ dovolila jsem si nesměle navrhnout v rámci jednoho telefonického rozhovoru řešení, nevěříc, že můj návrh má šanci projít. Víc jsem se k problému nevracela, vždyť jsem ani nevěděla, v jakém je Honza stavu, jestli je schopen absolvovat lázeňské procedury, jestli je schopen cvičit pod dohledem rehabilitačních odborníků.

Když zazvonil telefon, že tedy ano, že by zkusil v doprovodu manželky do lázní přijet, bylo to pro mne velmi překvapivé a také zavazující. Nenabízím něco, co může skončit špatně? Příbuzní Honzy by mi špatný vývoj jeho zdraví nikdy neodpustili a já bych si svůj nápad také vyčítala. Navíc, Honza samozřejmě v žádných lázních nikdy v životě nebyl, stejně jako jeho anglická manželka.

Kam, do kterých českých lázní Honzu s klidným svědomím poslat, abych měla jistotu, že je v dobrých rukách a také, aby byl transport co nejjednodušší. Honza nechodil, pohyboval se v náročnějších podmínkách dokonce na vozíku. Rozeslala jsem několik poptávek po českých lázních a na Honzu si okamžitě troufly lázně v severočeských Teplicích. Znám tamní pracoviště, znám paní Šanovcovou, vedoucí rehabilitace, primáře Štěrbu. Snad to dobře dopadne….

Dva týdny se v Teplicích trápil Honza, trápila Ruth (také si koupila léčebný pobyt), ale nebudu nikoho napínat. Dopadlo to všechno výborně. Po deseti dnech chodil Honza o dvou holích, po čtrnácti dnech jsme odváželi Honzu a Ruth na pražské letiště a odjížděl z lázní po svých. Nejistě, ale v dobré náladě, fyzicky i psychicky osvěžený. Líbilo se mu cvičení v rehabilitačním bazénu, stěžoval si žertem na plynové jehličky s CO2, které mu aplikovali do zad (v Anglii určitě něco nevídaného).

A co s Honzou - ten má v úmyslu si rehabilitaci v českých lázních i s manželkou zopakovat - vlastně v Teplicích prováděli? Nechme vyprávět pana primáře Štěrbu:

„Rehabilitace pana profesora probíhala úplně standardním způsobem. Znamená to, že cvičil, dostával léčebné masáže, plaval a cvičil v termálním bazénu, ordinovali jsme mu plynové jehličky. Denně absolvoval pan profesor až čtyři procedury a ani jednou si nestěžoval. Jak jsme to sledovali, byl to ale určitě dost velký nápor na jeho organismus, teď musí odpočívat a stačí, když bude v Cambridge cvičit těch jejich 15 minut denně. Musím poznamenat, že jsme se s kolegy shodli v názoru, že svůj výrazný podíl na zlepšení stavu pana profesora měla určitě i jeho psychika. Byl doma, všemu rozuměl, nebyly mu cizí reakce lidí, gesta, pokyny. Určitě to bylo pro celkovou rehabilitaci velmi důležité.“

Skutečný příběh svého kamaráda Honzy, 64letého profesora matematiky z Cambridge volně zpracovala Marta Csontosová