Reklama
Díra do pekla - autor: Marta Csontosová

Cestovatel, válečný zpravodaj, spisovatel, senátor. Aby toho nebylo dost, absolvoval i zdánlivě nesmyslnou cestu po stopách čertů v českých zemích...

Díra do pekla

Senátor Jaroslav Štětina má kancelář v malém Fürstenberském paláci. Pochvaluje si, že tam může chodit v džínách a ve svetru, koukat přes kaštany na Pražský hrad a zahrady...

Dává vám senátorství více možností ovlivňovat dění než novinařina?

- Samozřejmě. Ono se hovoří, že politici mají moc. Já nikdy žádnou moc neměl. Většinu svého života jsem byl chudý jak kostelní myš, měl jsem ale svobodu a nikdy jsem nikoho nechtěl ovládat. Tady jsem poznal, že minimálně tu dvěstějednaosmnáctinu moci jako zákonodárce mám a dá se využívat. A já ji využívám seč mohu, zejména při řešení ombudsmanských otázek.

Takže jste spíš senátor - ochránce...

- Asi ano. Jako novinář jsem nikdy netušil, co je lumpáren, co se ve společnosti děje. Já jsem dělal 15 let novináře ve válkách a zajímal jsem se o jiná zla. Samozřejmě jsem to tušil, ale nikdy jsem do toho neviděl tak, jako tady. Neviděl jsem, jak špatně fungují soudy, jak jsou liknavé, jak špatně soudí, jak je korupcí prolezlá policie, jak jsou všude ve státních orgánech nacpáni estébáci a jak si vzájemně myjí ruce. Lidé za mnou chodí, myslí, že jim mohu pomoci. Já ale nemohu pomoci v případě špatného souzení, nemohu ovlivňovat soud. Snažím se ale pomoci, kde můžu, využívám svého práva podle paragrafu 12 senátního řádu. Moc, o které hovořím, spočívá v tom, že státní úředníci mi musejí odpovědět, zatím co občanovi neodpovídají. I když by také měli. Dělám vlastně takového prostředníka, ombudsmana. A to mi zabírá polovinu času.

Jaké jsou to případy, v nichž se angažujete?

-Nejrůznější. Od případu, kdy manžel udělá ze své ženy blázna a strčí ji do Bohnic, aby ji mohl vzít dítě, až po případy toho, že jsou lidé neoprávněně vězněni - jako třeba ten otřesný případ kurdského lékaře, který 3 roky nevinně seděl v  kriminále, nebo případ pana Sepieva, čečenského občana, který je už od dubna za mřížemi na Pankráci. Obvinily ho ruské orgány v činném trestním řízení prostřednictvím tajné služby Ruska, oslovily Interpool a chtějí ho vydat. Obvinění je založeno na tom, že údajně někoho zmlátil na ulici. Naše policie nevěděla nic lepšího, než ho okamžitě zavřít do basy. Tytéž ruské orgány nedávno sdělily, že nic takového neudělal, poněvadž jeho advokát v Rusku dosáhl osvobození. Přesto je stále u nás ve vězení. Já se snažím ho odtamtud dostat, protože je to případ politický. Budu se také snažit, aby dostal azyl. Když ho nedostane a my ho vrátíme do Ruska, tak Sepieva v koncentračním táboře zabijí. To ale tady nikoho nezajímá.

Vy se vysokou politikou nezabýváte?

- Ale zabývám. To, o čem mluvím, dělám fakultativně, dobrovolně. Mým hlavním úkolem tady je posuzovat zákony, anebo dokonce vytvářet zákony a zúčastnit se procesu realizace těch zákonů. Je to také dost velká fuška, aby člověk všemu porozuměl.Člověk nemůže rozumět například zákonu o umělých hnojivech, nemůže rozumět zákonu o dvojím zdanění s Moldavskou republikou. Takže já se tu zabývám především věcmi, které mi přísluší jako členovi zahraničního a branně-bezpečnostního výboru.

Neusilujete vy o vlastní likvidaci doma? Když už jste přežil jako reportér ve válečných oblastech...

- Já vím... je to otázka na místě. Až jako senátor jsem pochopil, jak strašně důležitá je ta proklínaná imunita. Imunita v  době vykonávání mandátu je vlastně zárukou, že zákonodárné sbory mohou vůbec existovat. Kdyby imunita nebyla, tak se politici vzájemně umlátí uměle vykonstruovanými soudními procesy a podáváním trestních oznámení. Proto vlastně všechny slušné státy na světě imunitu mají. Je ovšem otázkou, zdali máme mít něco tak nemravného jako je přestupková imunita. Když opilý poslanec překročí zákon, má nést zodpovědnost. A otázka postmandátu, té postmandátní imunity? Na tu se nyní začínám také dívat jinak. Myslím si, že by neměla skončit. Řeknu vám případ. Jsem součástí toho, řekl bych, celonárodního hnutí „www.zrušte komunisty.cz.“ To je petice, kterou již dnes podepsalo přes 60 000 lidí. Tato petice vyzývá poslance a senátory, aby zaujali stanovisko ke Komunistické straně Čech a Moravy a aby parlament obecně nedovolil propagaci tohoto komunistického hnutí.Zejména v posledních měsících jsem terčem výhrůžek typu „Pověsíme Tě na kandelábr“, „Stáhnem z Tebe kůži“, telefonují mi lidé a říkají „Ty svině štětinatá, nic jiného než smrt si nezasloužíš.“ Komunistické „Haló noviny“ mají každý týden alespoň tři články, kde na mne lijí špínu. Pokud se pouštím do křížku s takovou silou, jakou jsou komunisté, kteří se mohou k moci dostat velice snadno - zejména za pomoci dnešního českého pana premiéra - tak mohu být za pět let pěkně ohrožen. Teď chci ještě pět let dělat něco užitečného, potom si budu na stará kolena opět psát knížky. Dokud demokracie není silná, tak je imunita skutečně užitečná.Imunita je ale dvousečná zbraň. Kryje řadu politiků lumpů.

Svedl jste obrovský boj za své zvolení v Praze 10. Vy tam bydlíte?

- Ne, bydlím na Jižním městě, ale kandidoval jsem za Prahu 10, protože jsem tam vyrůstal, maturoval jsem tam – žil jsem tam s rodiči.

Vršovice považovaly vaše zvolení za velké vítězství.

- Myslím si, že moje vítězství ve volbách bylo projevem nespokojenosti občanů s pravicovou jednobarevností senátu. Já nejsem členem žádné strany a volby jsem vyhrál díky velké podpoře osobností našeho kulturního, politického a veřejného života. Nebyl kandidát, který by měl takovou podporu... Byl jsem přitom neustále mezi lidmi, a to za volantem malého náklaďáku, na kterém jsem vozil s sebou jeden jediný billboard a přitom jsem hovořil k lidem prostřednictvím mikrofonu.

Kdy vás - cestovatele, spisovatele, svobodného reportéra - vlákala politika?

- Nikdy jsem po politice netoužil a nepovažuji to za nějakou životní náplň. Něco jiného je, když do politiky jde člověk, kterému je 40 let. Mně bude 63. Ten čtyřicetiletý politik se musí stále snažit se v politice udržet. Co když ho za pět let nezvolí a on nic jiného neumí dělat? Umíte si představit, v jakém stresu jsou už rok před volbami? Strach z nezvolení pak určuje jejich činnost. Nedělají to, co by měli dělat podle svědomí, ale dělají vše, aby se zalíbili voličům a aby odrovnali politické protivníky. Ten problém já nemám. Nic vás nesvazuje, pouze vlastní svědomí... Pouze odpovědnost vůči těm, kteří mě zvolili. Nebylo jich moc, ale jsou jediní, kterým se musím zodpovídat. Jinak jsem svobodný.

Z vás vyzařuje zvláštní síla. Nebo ne, to je charisma...

- Já moc síly necítím, protože mě bolí záda, klouby... A charisma? To jsou spíš obavy, abych se nějakým způsobem nezpronevěřil, nebo abych neudělal nějakou lumpárnu. To se může stát každou chvíli, může mě někdo zneužít, nebo něco podsunout a já se nebudu dost obratně bránit, nebo budu dávat podpásové rány, kterými budu podpásové rány oplácet.

Vy nesbíráte kompromitující materiály?

- Snažím se nepomlouvat politické protivníky. A i kdybych měl na někoho kompromitující materiály, tak je nemohu použít. To je byzantský způsob politiky, používaný v Rusku. Znám to z Ruska, kde jsem dlouho žil jako novinář. Každý politik tam má v trezoru to, čemu se říká rusky „kompromat“. Nechci, aby mě pět let senátorství naučilo dávat podpásovky a používat kompromitující materiály.

To je senátorství horší než novinařina?

- Ono senátorství je trošičku demoralizující v tom, že mimo voliče vlastně nikomu nezodpovídám, nemám žádného šéfa, nemohou mne propustit, já nemám kontrolní schůze, které se v každé firmě dělají, tady mě nikdo nemůže „umýt hlavu.“ Jediná knůta, kterou člověk nad sebou má, je on sám v sobě. Pokud bych tu knůtu vůči sobě nepoužíval, je nebezpečí, že zpychnu a začnu si myslet, že jsem něco víc. A to bych nechtěl. Mám heslo, které mi říkala moje maminka „Sám sobě ježek kadeřáv“.

Na internetových stránkách uvádíte, že vaše matka vyrostla v Americe. Neměl jste nutkání zkusit to tam také?

- To ne, ale můj vztah k Americe je maminkou a dědečkem - emigrantem (emigroval po 1. světové válce) poznamenán. Maminka se tam narodila a žila v Americe až do svých zhruba dvaceti let. Můj dědeček měl v Chicagu hospodu, jmenovala se „Praha“ a starosta Chicaga Čermák tam chodil na pivo. Děda byl na to velmi pyšný.Ale já jsem měl dvojí výchovu. Tatínek byl předválečným komunistou, který se rozešel s komunismem naprosto kategoricky po okupaci v roce 1968 a také špatně skončil. Vyslovil se proti okupaci a normalizaci, takže se dostal se na seznam 6 000 lidí, nepřátel socialistického zřízení. Takže takovou jsem měl výchovu. Na jedné straně buržoazní, na druhé straně proletářskou.

Jak to fungovalo v rodině?

- Dědeček poslouchal Svobodnou Evropu a táta mu neustále říkal: „Dědo, co to posloucháte za blbosti?“ Dědeček na to: „Ono na vás jednou dojde.“ Myslím si ale, že můj dědeček ctil svého zetě, poněvadž otec patřil k těm komunistům, kteří věřili, že je možné dosáhnout dobro pro všechny tím, že se komunismus stane realitou. Maminka naopak. Ta vždycky říkala: „Svobodu není možné pro všechny, svobodu je možné chtít pro každého jednoho člověka.“ U mne začínal převažovat ten maminčin pohled na svět, ale nemohu svého otce odsoudit. Byl to čestný a obětavý člověk, byl obětí jako všechny čtyři miliony členů Komunistické strany, kteří prošli našimi moderními dějinami. Neodvážím se říci, že každý z těch čtyř milionů, kteří v partaji byli, byli zločinci. To prostě nelze. Oni byli obětí, ale nesli a dodnes nesou část viny na tom, co se tady dělo. Zbavit se toho mohou jen vnitřním pokáním, to je celý problém naší společnosti. Od komunismu se odstřihneme teprve pak, když si společnost vydrbe duši tvrdým kartáčem. Náš otec to udělal tím, jak žil po roce 1968. Otec byl vystudovaný voják. Vystudoval před válkou akademii, pak armádu zrušili a dělal úředníka v pohraničí. Potom šel - jako spolehlivý a nadějný komunista - do diplomatických služeb. V roce 1968 byl velvyslancem na dnešní Srí Lance. To mu bylo 50 let.

Vystudoval jste ekonomii, ale inklinoval jste vždy k žurnalistice...

- Kdysi jsem dělal přijímací zkoušky na žurnalistiku. Vždycky jsem chtěl být novinářem, jenomže mě nevzali, tenkrát se psaly náhradní školy do žádostí, takže mě automaticky, když mě nevzali na novinařinu - tuším v roce 1961 - zařadili na Vysokou školu ekonomickou. Tu jsem vystudoval, pak jsem jako elév roce 1968 nastoupil do Mladé fronty. Ale přišly prověrky, v prověrkové komisi jsem samozřejmě řekl, že nesouhlasím se vstupem vojsk do Československa a tím pro mne skončila novinářská kariéra. Odešel jsem do geologického průzkumu.To byla celkem dobrá společnost.

 
PŘÍLOHY
Reklama
Reklama
Reklama

TOPlist