Lucie Benešová své diváky dokáže nechtě v civilu zmást. Dominantní herečka se v civilu neprosazuje tolik, jak bychom očekávali. Promění se v empatickou, otevřenou mladou ženu, která doma pečuje o čtyři děti, které dominance jejich mámy v televizi moc nezajímá.

Dvojrole

Hraji od dětství, tak od deseti let. Je pravda, že jsou období, kdy člověk pracuje někdy méně, někdy více. Opravdu mám hodně práce posledních 10 let. Herectví jsem studovala na konzervatoři, a protože rolí tolik nebylo a byl jen dabing, kývla jsem na práci při zakládání televizního pořadu Prásk. Pro mne je vždy lepší dělat cokoli než jen čekat, že se někdo ozve a zavolá. Takže jsem si vytvořila v Prásku práci trochu jinou, ale zase to pro mě byla zkušenost, protože jsem se naučila být i na tom druhém břehu. Nechci říci úplně reportérském, ale prostě byla jsem v kontaktu s lidmi, chodila jsem k nim domů a povídala si o jejich životě. Zkušenost to pro mne byla, snažím se to nemilé, co jsem tehdy zažila, teď já nedělat. Moje zkušenost z toho období je, že čím větší hvězda, tím lepší komunikace.

Ano, ale to mi bylo teprve 17 let. Černému divadlu jsem se věnovala 2 roky. Po dvou letech jsem skončila, jelikož se mělo se souborem odjíždět na půl roku do jižní Ameriky a já se na to ve svých 19 letech necítila. A také mi chyběla moje práce, hlavně mluvení a chtěla jsem se ukázat v něčem jiném. V Černém divadle jsem dělala opravdu všechno: žábu, čerňáka - oblečená v černém jsem vodila rekvizity, kočku. Musím říci, že opravdu to poctivé pravé černé divadlo, které dělá pan Srnec, je velmi náročné, jak pohybově, tak na paměť. Když jste někde o vteřinu později, můžete někoho zabít a to doslova. Je to o přesnosti, musíte tam být, někoho třeba zvedáte, a jakmile nejste na místě a nekryjete někoho, může to dopadnout špatně. Až do poslední chvíle, do první premiéry jsem to celé nedokázala, nestíhala jsem. Mluvím o představení „Alenka v říši divů“. Sama sobě se divím, že jsem to zvládla. Já, která nejsem úplně pohybově nadaná, jsem dokázala všechno zvládat v běhu, v rychlosti. Stalo se mi ale, že jsem si zapomněla vzít návlek a po jevišti běhala jedna noha. Ale tady se mi potvrdilo, že se dá zvládnout všechno, všechno se dá naučit. Někomu to trvá déle, někomu méně, ale dá se to.

Ano, to je pravda. Je to prostě kolektivní práce a všichni jsou jeden tým. Vůbec nevíte, kdo a co tam hraje. V tomto divadle člověk nemá žádné herecké ambice, nemůžou tam být sólisté.

Neřekla bych. Myslím si, že jsem hodně kolektivní a snažím se být empatická. Je to asi i tím, že mám velkou rodinu a jsem naučená fungovat ve společenství. Když jsem chvilku sama, tak mi není úplně nejlépe. Neumím to. Když jsem třeba doma sama, tak první hodinu je mi dobře a pak už to tak není, v podstatě nevím, co mám dělat. Určitě bych nemohla doma v tichu třeba pracovat. Být třeba spisovatelkou někde na chalupě by mě zabilo.

Život mi to tak v podstatě navál, vůbec jsem velkou rodinu neplánovala. Spíš jsem si myslela, že kdo má hodně dětí, musí sedět doma a nemůže pracovat. Teď vím, že je to omyl a jsem toho jasným důkazem. Ale hodně záleží na tom, jak si to člověk zařídí. Prostě to přišlo samo. První syn byl Lucián, který byl dlouho sám, až do 9 let, zažili jsme, jaké je to mít jedináčka. Časem přišel manžel Tomáš a měli jsme stejnou touhu osvojit si dítě z dětského domova. Takže když byl našemu druhému chlapečkovi Štěpánkovi rok, osvojili jsme si holčičku Sárinku. Právě na natáčení Horákových, kdy bylo hodně práce, chodila jsem domů pozdě, nebyl na nic čas, jsem si uvědomila, že to úplně není to, po čem vlastně toužím. A vlastně jsem přišla na to, že bych chtěla někomu více pomoci. V tom největším pracovním vytížení jsem si říkala, že takhle žít nechci, že to není to, proč jsme tady na světě. Sáře bylo 8 let, když jsme si ji osvojili. Záměrně jsme si osvojili už větší dítě, abychom jí pomohli. O malé děti je velký zájem, ale děti nad 7 let už většinou v dětském domově zůstávají. My už děti máme, tak jsme Sáře chtěli hlavně pomoci.

Je to krásné. Když jsme to chtěli a byli na to připraveni, je to úžasné. Ale není to pro každého, vzít si domů osmileté dítě. Co se mě týká, já to udělala proto, že jsem to chtěla a do dneška je to úžasné. Dnes je jí patnáct a půl roku. Ale je to prostě takový zázrak, tomu dítěti otočíte život o tři sta šedesát stupňů, posunete ho někam jinam.

Viděli jsme se, i Sára se s nimi setkala. Je dobré, aby dítě znalo své rodiče a nejsme zastánci dítěti něco tajit.

Tak ono záleží na každém, jak to kdo bere a jak to chce mít. Pro někoho je zátěž mít už dvě, nebo vůbec nějaké. Paradoxem je, že já jsem jedináček.

Naše maminky koukaly, ale nic jiného jim nezbylo než si zvyknout. A pořád nám pomáhají. Ale stále se ptají – „Už nebudete mít děti, že ne, tyhle vám už stačí, věnujte se práci a něco si užijte.“. Maminka mě hodně podporuje při práci, má radost, když pracuji a ráda mě sleduje v televizi. Je to můj velký fanoušek.

Ten už bude za chvíli plnoletý, je mu sedmnáct a půl, hrozně rychle to uteklo.

Ne, to vůbec ne, herectví ho nezajímá. Syn je velký počítačový nadšenec, to ho baví a to mu jde. Štěpánkovi je 9 let a ten hraje zase fotbal a je hodně sportovně založený, takže toho herectví také nezajímá. Laře je 2,5 a tam bych nějaké herecké vlohy a ambice viděla. Sárinka je pohybově nadaná, chodí tančit.

Máme kamarádku Květu, opravdu ji nebereme jako chůvu, ale jako kamarádku. Sama má dvě děti, tak si ke svým dětem přibere ty naše a třeba někam vyrazí.

Tak zatím má každý svůj pokojíček, máme 4 místnosti a velkou halu s kuchyní, ale na Larušku už pokojík nezbyl, zatím je u nás v ložnici. Uvidíme, kdo první opustí hnízdo.

Hrála jsem divadlo, nejdéle jsem byla 5 let v divadelní společnosti Háta. Předtím jsem různě vypomáhala i jinde, třeba v divadle Luďka Soboty. Háta mi strašně pomohla, v té době jsem nebyla moc známá a Adélka Gondíková se za mě přimluvila, vyšlo to. V té době mi to moc pomohlo. Dnes tam nejsem, ale ne že bych nechtěla. Divadlo je velmi časově náročné, to už bych nebyla doma vůbec. Jsem ráda večer doma, dám to tam nějak dohromady, něco uvařím a jsem s rodinou. Ale nikdy neříkám nikdy, a třeba na to časem bude zase čas a začnu jezdit.

Rozumím, ale musím se zeptat, co jiného dneska je? Filmem se člověk neuživí a kdo z nás točí filmy, buďme upřímní, je tady 10-15 herců v republice, kteří se točí dokola a ještě to neznamená, že si tím vyděláte. Jeden film za rok člověka neuživí. A jiná práce kromě divadla v podstatě není. Filmové věci, které byly dříve, se točí podstatně méně, skoro vůbec a opravdu jsou jen ty seriály. Takže já jsem za to ráda, že se točí.

Na konci listopadu jsem se objevila v seriálu Doktoři z Počátků. Jinak před tím jsem dotočila Vinaře. Ve Svatbách v Benátkách jsem točila jen pět dílů.

Mě baví prostě hrát. Ráda se líčím a oblékám. Tento proces mě baví asi nejvíce třeba před focením, je to taková proměna. Dokonce se pro kontrolu ráda na seriál koukám, je to taková moje sebekontrola, abych viděla, zda jsem udělala něco špatně a abych to v dalším díle neopakovala. Natáčení musí odsýpat.

Hráli jsme spolu divadelní představení Kabelky. Nejsem si úplně jistá, jestli mají manželé být spolu ve všech projektech. Konkrétně v Kabelkách, kde byl i jako producent, když se něco nedařilo, tak manželka je první, kdo to schytá. Myslím, že je lepší, když si každý dělá své věci. Ale točili jsme Vinaře a Doktory z Počátků a tam mi to nevadilo.

Nabídek je dost. Kdybych neměla rodinu, tak bych mohla přijímat všechny, v tuto chvíli musím něco odmítat. Pro člověka bez dětí by to bylo akorát, měl by naplněný den od rána až do pozdního večera. Já v tuto chvíli musím vážit svůj čas, promyslet dobře, kdy a kde hrát. A zase peníze nejsou na prvním místě, život je o něčem jiném. Děti mám, protože jsem je chtěla a baví mě to s nimi, ale zase zůstat s nimi jen doma, to bych také nechtěla, musím to dát dohromady. Vždy ale odmítám s pokorou, a omluvím se, že to momentálně nejde, ale uvidí se za nějakou dobu. Vím, co to je nebýt nějaký čas za kamerou. A tam se cítím dobře, tam vím, že je moje místo. Přiznám také, že odmítám takové ty velké věci jako je talk show, co jsou teď v televizi i v rádiu, to odmítám z důvodu, že se v tom necítím. Na tyto pořady se dívám, ale myslím si, že nejsem typ, co se tam hodí a jsou to pro mě zbytečné nervy a není mi to blízké. Času je málo, abych se ještě před něčím týden stresovala. Byla jsem jednou u pana Krause, a od té doby tyto nabídky odmítám, vím, že nejsou pro mě, neumím být tak rychle pohotová. Odmítám i moderování. Vím, že v tomto jsou lepší jiní kolegové.

Zatím mi jdou i ty submisivní role. Třeba zrovna v Doktorech z Počátků, vlastně jsem úplně jinde, než jsem byla. Tam jsem hodná, pomáhám lidem bez domova, až se trochu lekám, jak jsem hodná. Ale je to dobře. Nejvíce dominantní role byla ředitelka v seriálu Gympl. Role v Doktorech z Počátků je úplně opačná, ale také jsem se v ní cítila moc dobře. Ale jednodušší je hrát potvory. Nechtěla bych být zaškatulkovaná do nějakých typických rolí. Hodně vtipné pro mě jednou bylo, když jsem v jeden den točila dopoledne prostitutku a odpoledne policistku.

Kdybych si měla vybrat nějakou jinou profesi, hodně bych se zajímala o design bytových interiérů, to by mě bavilo. Ale spíše ten starší typ, interiéry našich babiček. Máme tak zařízený byt i chalupu. Někdy si sama i nábytek vyrobím, sama si ho opracuji. Nebo bych se hrnula do nějaké organizace něco vymýšlet, zařizovat, to by mě také bavilo. Myslím, že by ze mne byla i dobrá psycholožka. Kdybych neměla práci, nějakou bych si vymyslela.

Ne, to vůbec ne. Doma jsem i tichá. Ráda poslouchám lidi.

Dětem jsou moje role úplně jedno. Ale někdy je naženu k televizi, abych poznala, jestli jsme natočili dobrou věc. Jestli u televize vydrží, tak je to dobrá práce.