Generace Facebooku

„Bohužel, zjednodušeně by se dalo říct, že dnes většina dětí čte jen statusy na sociálních sítích, které mají v průměru dvě a půl slova,“ … říká kouč, lektor a terapeut Mgr. Petr Růžička z terapeutického a konzultačního institutu AKTIP.

To záleží na tom, co myslíte slovem „chytřejší“. Musíme odlišit obecný inteligenční kvocient, sociální inteligenci, emoční inteligenci, hudební a pohybovou inteligenci… Obecně bychom mohli inteligenci definovat jako schopnost využít schopnost mozku  řešit problémové (tj. takové, kde nemáme po ruce již hotové řešení) situace. Navíc inteligence existuje jednak vrozená a jednak rozvinutá po narození, což znamená, že pokud budete mít sice vysokou vrozenou inteligenci, ale prostředí chudé na podněty, nedostatek informací a kontaktů, tak se vrozená inteligence nerozvine, a obráceně, bohaté prostředí na podněty přispívá k rozvoji IQ.

Nemám informace o tom, že by současné děti byly inteligentnější než dříve a že by se kvůli tomu například musely měnit tabulky inteligenčních testů apod. Je ale například pravda, že učivo v oblasti matematiky, které se dříve učilo až na střední škole, se nyní učí již na základní. Zde tedy opravdu dochází k posunům, ale je otázka, zda jsou děti na tom v matematice lépe, nebo zda se mění poznatková báze a některé věci se vypouštějí a jiné se stávají důležitějšími. Naopak verbální gramotnost dětí se výrazně zhoršuje, a to především schopnost porozumění textu, což je pro to "být chytrý", ve smyslu obstát ve společnosti, jedna z nejdůležitějších dovedností, zvláště pak v kombinaci se sociální inteligencí a komunikačními dovednostmi. Je to problém, který způsobuje rozvoj moderních informačních technologií.

Ale čtou. Čtou statusy na Facebooku a na Spolužácích, které jsou velice primitivní. Nedávno jsem se zrovna díval na statistiky a průměrný status má dvě a půl slova, nejdelší jsou asi osmi-slovné a nejkratší jsou emotikony (lidově smajlíky), kterých bývá nejvíc. Děti tedy ztrácejí schopnost věnovat se textu déle a především porozumět složitějšímu textu.

Výhodou informačních technologií je to, že děti mají přístup k informacím. Ten jsme my neměli, nebo minimálně informace získávali obtížněji. Děti dnes najdou v Googlu cokoliv. Má to tu nevýhodu, že se velmi často spokojí s prvním výsledkem, který najdou. Již nehledají další. Již ho nezpracovávají. Stává se, že když mají děti na základní škole v rámci projektu zpracovat nějaké téma, všechny přinesou vytištěnou stejnou stránku z Wikipedie, kterou se už neobtěžují ani upravit, ani přepsat vlastními slovy.

To, co se uvádí jako zisk z počítačových her pro rozvoj intelektu, je rychlejší oční reakce, rychlejší rozhodování a vytváření strategií, tedy dlouhodobého plánování. Vytváření strategií by se mohlo ukazovat jako velmi žádoucí do budoucna, ale v praktickém životě se to příliš neprojevuje. Pravděpodobně to souvisí s tím, že dnešní mladí lidé nechtějí přebírat zodpovědnost, jsou velmi dobře připravení, ale zodpovědnosti se skutečně bojí, například se raději nechávají zaměstnat, než aby podnikali. Může to být dáno i tím, že ve hrách lze všechno vzít zpět, není tam finální zodpovědnost, přinejhorším se odhlásíte a přihlásíte pod jiným nickem a hrajete od začátku. Ovládají tedy strategie a umějí se velmi dobře rozhodovat, ale pouze v situacích, které jsou pro ně bezpečné.

U mladých lidí se výrazně zhoršuje komunikace face to face. A to je právě tím, že komunikují prostřednictvím komunikačních kanálů, které neumožňují nonverbální komunikaci nebo ji nahrazují „smajlíky“ a jinými výrazovými prostředky. Na druhou stranu jsou dnes mladí lidé díky sociálním sítím víc ochotni sdílet, že někoho mají rádi, s někým chodí, s někým žijí. Napíší si to do statutu. Je ovšem otázkou, zda to jsou ochotni sdílet i naživo.

Celkově způsob, jakým tráví děti volný čas. Četl jsem zajímavý výzkum, kde vědci z USA zjistili, že v současné době klesla o devadesát procent tzv. kreativní hra, to znamená schopnost dítěte vzít si něco a hrát si s tím, například představovat si, že je to koník nebo cokoliv jiného. Děti dnes potřebují hračku, která je sama bude bavit, nedokážou si vytvořit fantazii, což je velice smutné.

Ano, děti tráví několik hodin denně u počítače a u televize. Až na počítačové hry, které vyžadují aspoň minimální aktivní zapojení, je to pouze konzumace, pasivně přijímají to, co přichází z vnějšku. Zmenšuje se schopnost aktivního vyhledávání zdrojů zábavy a podílení se na zdrojích zábavy, a protože v dětství je hra přípravou na dospělost, tak se tím pravděpodobně snižuje i jejich proaktivita v dospělosti.

Ano, svým způsobem je to tak a záleží na tom, jak moc je dítě sebevědomé a jak moc mu rodiče dokážou předat, že nesedět dlouho u počítače je v pořádku. Problém je, když to rodiče neumí dětem vysvětlit tak, aby to ony byly schopné přijmout.

Je vždy lepší, aby se dítě věnovalo více aktivitám, aby mělo více různorodých zálib, které lze provozovat během celého roku. Důležité také je, aby šli rodiče dětem příkladem. Nápodoba totiž hraje mnohem větší roli než cílený výchovný zásah. Velmi špatné také je, když rodiče podléhají tzv. fenoménu elektronické chůvy - posadí dítě k televizi nebo k počítači, aby měli chvilku pro sebe. Některým rodičům navíc přijde, že za počítačem nebo televizí tráví dítě svůj čas bezpečně. Měl jsem případ matky dítěte závislého na počítačových hrách, která mi říkala, že byla svého času velice ráda, že její dítě sedí v klidu doma a nelítá s nějakou bandou venku. Když to došlo tak daleko, že dítěti začala jeho závislost bránit odejít ráno do školy, již bylo pozdě a museli vyhledat odbornou pomoc.

Počítačové výukové programy pro děti do třiceti měsíců nemají žádný smysl. Výukové programy pro starší děti srovnávali vědci s hrou s rodiči a zjistili, že hra s rodiči jednoznačně přináší komplexnější rozvoj. Tedy ani spoléhání se na interaktivní výukové programy není šťastná volba. Ano, mohou být užitečné v některých specifických situacích, zvláště ve školách, ale spoléhat na to, že nacpu počítač takovými programy, posadím k tomu dítě a bude chytřejší, je nesmysl.

Děti nepotřebují naše peníze, ale náš čas. Představa, že rodič musí hodně pracovat, aby vydělal hodně peněz a jeho dítě mělo šťastnější život, je mylná. Naše dítě potřebuje náš čas, aby se naučilo dovednosti, kterými si potom ty peníze v budoucnu vydělá samo.

Nešvarem středoevropské výchovy je, že neumíme děti chválit. Chvalme tedy naše děti. Ale samozřejmě zdravě, aby tomu děti věřily. A nechvalme děti jen za výkon, ale za to, že jsou a že jsou naše děti. Mám tě rád, protože jsi můj syn je mnohem lepší, než mám tě rád, protože jsi dostal jedničku. Naučme se oceňovat za snahu bez ohledu na to, jak to dopadlo. Když si zkusí vaše dítě zavázat samo tkaničky, tak řekněte: „Mám obrovskou radost, že sis zkusil sám zavázat tkaničky“. A je jedno, jestli na nich skončily krásné kličky, nebo jestli se musely uřezat nožem, protože už nešly rozvázat. Pokud děti oceňujeme jen za výkon, bude v budoucnosti jejich sebehodnocení závislé na podání výkonu a ve chvíli, kdy se jim něco přestane dařit, tak to budou cítit jako devalvaci jich samých.