Housle jako esperanto

Vysvětlovat, čím se živí Jaroslav Svěcený, je nošením dříví do lesa. Svěcený = housle, to ví každý. Málokdo ovšem tuší, že je to velmi zábavný srdečný společník, který se tváří vážně jen ve chvíli, kdy drží housle pod bradou. Smích jeho hudební společnice, zpěvačky Dity Hořínkové, se kolem této dvojice šíří s nakažlivostí větší než virus chřipky.

DH
Hudba rozhodně léčí. Nakonec my o tom máme okamžité svědectví z našich koncertů. Lidé za námi po koncertě přicházejí a sdělují nám své pocity a názory, odezva lidí je nyní mnohem větší než dříve. Lidé potvrzují, že při poslechu hudby zapomínají na svoje všední starosti, na choroby... Díky hudbě lidé odlétají do jiného světa.

JS
Hudba je útěk od reality, který dnešní člověk potřebuje jako protipól svého reálného života. Cítím to obzvlášť po každém návratu ze zahraničního zájezdu. Mám pocit, že obzvlášť, nás Čechy, stále více prohání stres a chaos. Hudba je od toho, aby tohle vymítila. Má výhodu, že si ji můžete dávkovat sami a nemusíte polykat tablety. Hudba má obrovskou sílu, je ale důležité, jakou muziku člověk poslouchá a jak dlouho, každý si musí tu svou najít.

JS
Na koncerty vážné hudby u nás chodí čím dál víc lidí. Zjišťuji, že lidé od reality utíkají, protože s ní nejsou spokojeni. V Čechách nefunguje, co by mělo, panuje šlendrián a ten uvádí lidi do chaosu. Všichni musejí vše kontrolovat, a to je velmi unavující, a tak vzniká „blbá nálada“.Osmdesát procent této společnosti neumí žít – jen se někam pachtí a neví, co je život. Češi často přicházejí domů naštvaní... Všímají si toho už i cizinci – v zahraničí mi říkají, že byli v Praze, že je nádherná, ale lidé zakabonění, vůbec se neusmívají... A je to bohužel pravda. Měli bychom svůj způsob života změnit. Hudba je jednou z cest a posluchače umí odvést docela jinam. Lidé mi dokonce sdělují, že poslech cédéčka koupeného na koncertě je pro ně mnohem příjemnější, protože jim vrací příjemnou náladu a atmosféru z koncertu. Mám radost, že mívám zcela zaplněné koncerty, na nichž přibývá stále více mladých lidí.

DH
Člověk se zbytečně honí za penězi, které si nakonec nestačí ani užít. Hudba nám pomáhá dostat se do klidové polohy.

JS
Hudbu si užívám, prožívám podobné věci jako posluchači, ale protože je hudba moje povolání, musím umět říct si „dost“. Možná mám výhodu, že jezdím koncertovat velmi často do zahraničí, kde si svůj český mobil nastavím na ticho a nenechám se rušit zvoněním. Dříve jsme mobily neměli a také jsme žili. Mobil je úžasná záležitost, ale od přátel psychiatrů vím, že dovede člověka i zničit – kvůli mobilům jsou dnes plné čekárny. Lidé si stále telefonují, ale to přece není normální život!

DH
Ne. Bohužel, ale strašně bych si to přála. Musíme něco vymyslet.

JS
V lázních hrávám už dlouho. Každé léto pořádám na zámku v Klášterci nad Ohří houslové kurzy a festival. Hrál jsem v Jáchymově, ve Františkových Lázních, Mariánských Lázních... Ale lázeňskou procedurou jsem nikdy neprošel.

JS
Lázeňské publikum je jiné v tom, že je včas na daném místě. Na koncerty nedobíhají na poslední chvíli jako někdy Pražáci a zahraniční návštěvníci, kteří často dorazí až „po první větě“. Lázeňské publikum má specifickou, klidnou atmosféru, která z něj vyzařuje: Je to příjemné a moc hezké.

JS
Vznikla určitě už ve chvíli, kdy lidé pochopili, že hudba je lázeň. Koncerty jsou součástí terapie a rekonvalescence. Člověk, který si na závěr dne vyposlechne hudbu, protože koncerty se konají večer, má specifický zážitek, který ho posouvá blíže ke zdraví. Koncerty a hudba jsou přirozenou součástí léčby. Lázně si bez nich ani neumím představit.

JS
Housle mají geniální charakter. Definice houslí je prostá. Jsou to naprosto geniálně složená dřívka, která lidé vymysleli už před mnoha sty lety, a Antonio Stradivari a jeho současníci je dotáhli do dokonalosti. Od roku 1737, kdy Stradivari zemřel, tvar tohoto nástroje nikdo nepřekonal. Housle jsou dokonalou náhražkou lidského hlasu. Dokážou zpívat a umějí navodit jakoukoli atmosféru.

JS
Housle jsou ve světě velmi oblíbené. Hrávám i v místech s naprosto jinou kulturou či náboženstvím, například v severní Africe, Libyi, Alžírsku, Maroku, ale také v Jordánsku, Libanonu, Spojených arabských emirátech, Indii... Všude housle znají, všude je používají ke „své“ hudbě, všude jim rozumějí. Od Japonska až po Aljašku není s houslemi problém. Je to geniální nástroj, který má oproti jiným hudebním instrumentům velkou výhodu – naplňuje funkci zprostředkovatele například v zemích, kde klasická hudba svou tradici teprve začíná mít. Zvuk houslí lidem pomáhá. Je to vlastně takové esperanto – dorozumívací prostředek mezi lidmi celého světa.

DH
S Jaroslavem jsme se pustili do zajímavého projektu, který jsme nazvali Bon-bonet, a propojujeme v něm lidský hlas a zvuk houslí. V některých místech se nádherně doplňujeme – například v krásné skladbě od barokního skladatele Jean Marie Leclaiera, která byla původně napsána pro dvoje housle. Je to nesmírně zajímavé pro nás i pro posluchače. V hudbě hledáme vtip. Se skladbami Bohuslava Martinů jsme si například pohráli tak, že jsou všichni posluchači nadšeni, protože, jak je známo, hudba Martinů dělí obecenstvo na dva póly. To je u nás jiné. Naše interpretace Martinů je tak neobvyklá a originální, že ji posluchač jinde neuslyší. Vtip, humor, zvukové možnosti – to vše jsme spojili dohromady.

JS
Martinů je mi blízký už proto, že se narodil 8.12. jako já. Je to Střelec, který celý život experimentoval. Obdivuji, když se někdo v klasické hudbě pouští na tenký led, i když neví, jestli jeho díla budou přijata dobře či špatně, úspěch zhodnotí až doba, často až časový odstup. My, Češi, jsme oproti světu velmi konzervativní. U nás je malý rybník, fascinuje mě, když se někdo nebojí pustit se do něčeho nového, neznámého, a to Martinů ve své době dokázal.Pochopil, že musí do světa, aby ho určitá malost českých poměrů nesvazovala. Přestože byl tehdy často zatracovaný a v řadě věcí nepochopený, jeho tvorba dnes hovoří za vše. I takzvaná vážná hudba musí jít dopředu a rozvíjet se, ale musí zůstat stále hudbou. Nesmí se stát „matematickou zdechlinou“, která je sice po skladatelské stránce náramně napsaná, ale lidem hudebně neřekne vůbec nic.

DH
Moderní hudba neznamená, že musí být nesrozumitelná, musí být jiná, ale člověk si v ní musí najít to, co hledá. My jsme se pokusili o interpretačně nevšední pojetí. Pokud dá i interpret do hudby svůj cit a um a vše se spojí dohromady, může moderní hudba k současnému člověku dobře promluvit, ať už je to teenager anebo starší člověk, u kterého byla víc pěstovaná hudba klasická.

JS
Bylo by špatné, kdybychom měli názory úplně stejné, z toho nikdy nic zajímavého nevzejde. Podobný náhled mít musíme, ale přistoupit se k muzice dá z mnoha stran, to je na hudební tvorbě hrozně krásné.Je to obor, kde se dá využít mnoho prostředků. Je dobré, když si každý může říct svoje. Hudba vzniká podobně jako obraz. Malíř na základě své představy nejdříve míchá barvy, nanáší je na plátno postupně, obraz je ale hotový, až když tam jsou barvy a jejich vzájemné kreace všechny. To mě na hudbě nejvíc baví. Ta cesta k finálnímu výsledku.

DH
Nejvíc cvičíme v klubu Violino v Krakovské ulici v Praze, což je velmi příjemný klub, kde Jaroslav pořádá řadu koncertů. Tam také vznikají naše společné myšlenky. Při tvorbě se nesmírně bavíme, jak to udělat, propojit. Je to fantastické, přicházet na to, jak a čím posluchače oslovíme, přijít s něčím novým a zajímavým. Pocit z úspěšného koncertu je pak nádherný.

JS
Improvizaci jsem kdysi studoval a provází mě celý život. Vrcholovým improvizátorem pro mě byl profesor Vodrážka z pražské konzervatoře, kde jsem studoval hru na housle. Báječný člověk, skvělý varhaník! Pro mne bylo velikou ctí, že jsem byl několikrát pozvaný na jeho hodiny. Bylo to něco úžasného, on na jedno téma dokázal skvěle improvizovat pětačtyřicet minut i celou hodinu. Jeho improvizace vrcholily tím, že si u varhan sedl obráceně a byl tudíž ke klaviatuře zády – úžasné! To umí jen člověk, který má jasnou představu nejen o hudební formě, ale také o koordinaci prstů. Za improvizaci se totiž dá schovat i určitá nevzdělanost, protože někdy tvůrce tvrdí „ano, tohle tam patří“. V dobře vystavěné improvizaci se ale ukáže, co v interpretovi je. V jednotlivých skladbách klasické hudby nemáte šanci improvizovat – tam se musí zahrát, co ti skladatelé napsali.Jiná věc je, jde-li o multižánrový projekt, kde se bere klasika jako základ. Pokud však hrajete Beethovenovu Jarní sonátu, nemůžete ji hrát jinak, než jak ji napsal. Díky improvizaci ale často vznikají skladby, na které by člověk jinak nepřišel – to zažíváme také my dva s Ditou.

JS
Vlastních skladeb jsem napsal dost. Musím přiznat, že jednu moji skladbu jeden německý student na kurzu, které pořádám, zahrál lépe než já! Nejsem ale typ, který by svoje skladby každému na počkání prezentoval a nutil, ale jsem rád, když se kolegům líbí a když se hrají. V mladé generaci vyrůstá docela jiné podhoubí a mladí chtějí hrát novou muziku. Jsem rád, když se moje hudba mezi mladé interprety dostává. K moderní hudbě se dobře staví studenti zejména v zemích EU, kde jsou oproti Čechům velmi daleko. Bez svých skladeb si neumím můj hudební život ani představit.

JS
To bude dlouhý seznam! V období baroka Vivaldi a Bach – každý je v něčem výjimečný. V klasicismu Beethoven, toho považuji za absolutní špičku mezi skladateli všech dob. To, jaké mají jeho skladby strukturu, charakter, to je bez debaty geniální, ten člověk se dostal o dvě stě let dál, než žil. V romantismu hraji stejně jako všichni Češi Dvořáka a Smetanu, mám je rád, ale vedle nich miluji Brahmse, který je možná pro spoustu lidí komplikovaný. Co se týká dvacátého století, jsem žánrově vyhraněný – kromě Martinů mám rád Janáčka. To je člověk, který to ve své době opravdu neměl lehké, lidé mu vůbec nerozuměli a vlastně na něho měli zlost. Vezměte si ale, že loni to byl nejhranější český autor v zahraničí, to už o něčem svědčí. Za jednoho z největších géniů dvacátého století považuji Leonarda Bernsteina, který kromě toho, že uměl skvěle napsat klasiku i muzikál, skvěle dirigoval. Anebo Andrew Lloyd Webber či John Williams, co hudba k filmu, to Oscar...

JS
Skladby žen se objevují už v 17. a 18. století, vesměs to byly dámy z urozených rodů či manželky šlechticů. Nesmíme zapomínat, že v té době měly ženy docela jiné postavení než muži, jejich skladby nevycházely v dobovém tisku, takže většinou bohužel zanikly. O ženách skladatelkách dnes vychází literatura a já věřím, že je jen otázkou času, kdy se začnou hrát. Já sám jsem jich několik nahrál. Dochovaly se například skladby jisté dámy, Francesky Lebrun, žila ve stejných letech jako Mozart a je opravdu podezřelé, že ty její skladby se Mozartovým velmi podobají – jde o to, kdo koho kopíroval... V té oblasti existuje ještě hodně nezodpovězených otázek.

DH
Jsem moc ráda, že jsme se potkali. Na Jaroslavovi mě zaujalo to, že je schopný při vystoupení i „hrát“ v tom krásném slova smyslu. Jaroslav je i úžasný herec. K naší souhře nám stačí na sebe jen mrknout – a to nemáte s každým. To, že je někdo profesionál, neznamená, že se s ním hned naladíte na stejnou notu. S Jaroslavem jsme se sladili od prvopočátku. Řada lidí nám říká, že se těší na některé naše skladby proto, že to jsou vlastně takové herecké etudy...

JS
Není jednoduché najít člověka, se kterým byste se rádi vydali neprošlapanou cestou. Dita je člověk, jakých jsem v životě poznal málo. Křišťálová dušička nabitá pozitivní energií. Existuje mnoho spoluprací mezi muzikanty, které vznikají na ryzí profesionální úrovni. Je to krásná práce, odevzdá se kvalitní výkon, ale pokud při spolupráci existuje jistá nadstavba, přátelství, a pokud se mezi kolegy vytvoří spojená nádoba, výsledek je nesrovnatelný. A takový vztah mám s Ditou. Celý život hledám jiné cesty k muzikantskému vyjádření, samozřejmě, že hrát to, co už bylo napsané, je také krásné, ale mě vedle toho baví také hrát nově a jinak.