Pooperační rehabilitace ve specializovaných rehabilitačních zařízeních by mohla být lepší, říká profesor Tomáš Trč, přednosta Ortopedické kliniky FN Motol.

Jak rehabilitovat po operaci?

Profesor Tomáš Trč se už dávno netají kritickým pohledem na systém, jak je organizována pooperační rehabilitace. Rehabilitace po náhradě kyčelního kloubu je důležitá, ale jaká by, pane profesore měla být, aby byla co nejefektivnější?

Pooperační rehabilitace se v dnešním systému zdravotnictví ponížila na sociální pooperační pobyty pacientů, kteří takzvaně nemají kam jít. Podle mého názoru je dnešní rehabilitace takzvaným pekuniárním zájmem majitelů takzvaných rehabilitačních zařízení, které žádnými rehabilitacemi nejsou. Je to uložení pacienta, o něhož se nemá kdo starat. Nebo toho pacienta doma nikdo nechce. Nebo on nechce být doma sám. To všechno lze chápat, ale rozhodně by to nemělo být v rehabilitačním zařízení.

Někde ale přece musí dělat dobrou pooperační rehabilitaci…

Nevím, kde jinde, než na oddělení, kde byl pacient operován, by se dělala dobrá pooperační rehabilitace. Na pooperačních odděleních se rehabilituje pod dohledem lékaře, který zná průběh operace a ví, jaký zákrok se dělal, na co se musí dohlédnout. Z našeho oddělení rozhodně nejde pacient druhý den domů po kloubní náhradě, jak je tomu v některých jiných zemích. Na našem oddělení zůstává pacient po operaci osm až deset dní a rehabilitace se provádí nejlépe, jak stav pacienta vyžaduje. Na pooperačním oddělení pracují kvalifikovaní lidé, kteří vědí co náhrada a stav pacienta vyžaduje. Ta rehabilitace je zcela dostatečná.

Po propuštění z vašeho oddělení už žádná rehabilitace není třeba?

To netvrdím. Po náhradě kloubu, to je relativně velký výkon, se musí poskytnout určitý čas pro zhojení tkání. V současné době se většina chirurgických výkonů dělá takzvaně mini invazivně. Tak, že se nenaruší jakýkoliv svalový aparát. Když pacient před operací hýbal končetinami, nechápu, proč by neměl s nimi hýbat po operaci. Rehabilitace po propuštění z nemocnice logicky ztrácí na své odbornosti.

Vždyť tam pracují kvalifikovaní lidé, dobře vyučení ve svém oboru...

Vyučení možná jsou, ale o jejich kvalifikaci bych někdy pochyboval. Navíc, šest týdnů po operaci je rehabilitace téměř zbytečná. Pacient se naučí cvičit na oddělení, kde byl operován a žádné jiné extenzivní pohyby by neměl dělat – tkáním musíme dopřát klidu, aby se zhojily. Po zhruba 5-6 týdnech by se měl pacient spolu s lékařem rozhodnout, jestli je problém a je třeba nějaká rehabilitace navíc. Lékař posoudí, jestli je v rehabilitačním stereotypu – v chůzi, kterou má pacient dokonale umět – nějaký deficit. Jestli deficit je, pak má nastoupit rehabilitace. Třeba zrovna v lázních.

Upozorňuji, že naprosto nesmyslná je rehabilitace, na kterou pacient dojíždí - a kde s ním cvičí někdo, kdo vůbec neví, jakou má kloubní náhradu, jak to vypadalo při operaci – a pak jel třeba tramvají zpátky domů. Takový systém je úplně k ničemu. Lázně, kde je pacient v klidu, kde s ním intenzivně cvičí a odstraňují problém, který pacient nezvládl po operaci, jsou mnohem lepší.

Až osmdesát procent pacientů, které operujeme, má bolesti pohybové, rozsah hybnosti kloubů při krajních polohách je u nich menší. To se operací zlepší a není ani nutné, aby to rozhýbával týden po operaci do plného rozsahu. Potřebujeme, aby byl pacient schopný samoobsluhy, aby si mohl dojít na toaletu, aby věděl, jak se tam má posadit, aby věděl, jak se chodí o berlích po schodech. Myslím si, že je správné 6 týdnů po operaci kyčel šetřit a o berlích odlehčovat. Tkáň se hojí 6 týdnů, to nikdo nezkrátí.

Časná rehabilitace, na které postavily některé lázně a rehabilitační pracoviště v posledních letech svoji existenci, tedy v pořádku není?

Myslím si, že není.

Jak se změnily operace bederních kloubů a kolenních kloubů za posledních deset let?

Významně. Za posledních deset let jsme se naučili operovat šetrněji, operovat fyziologičtěji. Znamená to, že narušení tkání, při operativním vstupu ke kloubu, nebo při manipulaci s kloubem, se minimalizovalo. Pacienti nemají operací porušené svaly, které by potřebovaly vyhojit, nebo zrestaurovat a rehabilitovat. Jsou dokonce operace kloubů, které ani nemění tonus svalů – končetina se nenatahuje, nezkracuje. Pacienti jsou po operaci schopni šetrně – pokud s kloubem před operací hýbali – cvičit.

Vůbec nesnižuji hodnotu a důležitost rehabilitace. Jsou pacienti, kteří mají špatné dynamické stereotypy, kteří mají poškozený pohybový aparát a tam hraje rehabilitace velmi významnou roli. O postupu ale rozhoduje operatér a ve spolupráci s rehabilitačním specialistou lékař, který se o pacienta stará. Pak bych se i přimlouval, aby rehabilitace pokračovala, protože je to dlouhodobý proces. Ale šmahem posílat každého pacienta 8. den po operaci kyčelního kloubu na rehabilitaci, to je opravdu vyhazování peněz.

Jaký význam má podle Vás, naučit se rehabilitovat už před operací?

To určitě má význam. Ale většina našich pacientů přichází na operaci chodící. A co jiného po operaci cvičí? Přece nácvik chůze, ohýbání kolena. Když se precizní nácviky ohýbání udělají před operací, tak po odeznění bolestí je rekonvalescence jednodušší. My jsme dokonce organizovali jednou dobou předoperační rehabilitaci a výsledky byly po operaci výborné, pacienti byli velmi rychle samoobslužní.

A jaká je třeba pooperační péče po výměně kyčelních nebo kolenních kloubů v USA, v Anglii?

Pacienti jdou druhý den po jednoduchých výkonech domů. Ne do rehabilitačních zařízení, oni jdou opravdu domů. Nikdo tam nedá peníze na pobyt v rehabilitačních klinikách. Vždyť třítýdenní rehabilitace jednoho pacienta stojí určitě víc, než operace. Za operační výkon jednoho kyčelního kloubu dostává klinika maximálně 11 000 korun.