Kde ukrýváme toxiny? V tucích

To je složitá otázka a odpovědět na ni by nejspíš trvalo několik týdnů. Metabolických dějů je totiž mnoho. Dělí se na děje anabolické, které vytvářejí tělesnou hmotu, kosti, svalovinu, všechny orgány a tkáně, na děje katabolické, které naopak odbourávají a vytvářejí energii, díky které se organismus může pohybovat. Metabolické děje jsou velmi komplexní a vedou k produkci pro tělo důležitých látek, různých hormonů a regulátorů jak celého organismu, tak jednotlivých buněk. Pod pojmem metabolismus si tedy můžeme představit v podstatě celou medicínu, protože každý medicínský obor má svůj metabolický aspekt.

Metabolické regulace jsou v zásadě fixní a jejich vychýlení je složité, je v tom také podíl dědičnosti, takže regulovat metabolismus jak ve prospěch zdraví, tak ve prospěch nemoci není krátkodobý děj. Výživa má na fungování metabolismu dopad zejména dlouhodobě. Zajímavé je, že 75 procent nemocí je způsobeno poruchou výživy, metabolické děje jsou kumulativní. Desítky let nesprávné výživy vedou k tomu, že daný jedinec zemře na zhoubný nádor nebo dostane cukrovku.

Samozřejmě. Metabolismus se velmi rychle vrátí do původního stavu, setrvačnost organismu v této oblasti je obrovská. Klasickým případem je hubnutí. Jediné, co dokáže efektivně změnit náš metabolismus k lepšímu, je fyzická aktivita, ale i v tomto případě se jedná o dlouhodobější proces. Pokud se rozhodneme, že budeme čtyřikrát týdně - například v rámci lázeňského pobytu - půl hodiny cvičit, bude tato fyzická aktivita působit velmi ochranně na metabolismus. Je pak otázkou, jak dlouho to vydržíme a vytrváme v  novém životním stylu.

V medicíně neexistuje dieta na míru. Jedinou výjimkou je diabetes druhého typu, kterým u nás trpí jedna třetina populace. Lidé trpící tímto onemocněním (ale i ti, kteří mají diabetes v rodině a byly jim naměřeny hraniční hodnoty, kterými se blíží k prediabetu) by se měli vyhýbat diabetogenním potravinám (to jsou především zpracovaná masa - uzeniny, paštiky, fastfood). Ovšem to, že by existovaly metabolické typy lidí, že by někdo měl například jíst více masa, cukru nebo tuku, to je naprosto vyloučené. Zdravá dieta je obecně známá. Ví se, které potraviny jsou škodlivé (například vyvolávají nádory) a které jsou zdravé.

Větším problémem stravování v Čechách než nedostatečná kvalita potravin je kuchyňská úprava. Myslím tím především smažení a pečení, při kterém vznikají patogenní látky v potravinách.

Ano. Při pečení vznikají karcinogenní hnědé krusty na potravinách, jak můžete dobře vidět na pečeném masu, ale například i na chlebu. Nejškodlivější látkou, kterou tyto krusty obsahují, je akrylamid. Při vaření nebo dušení tyto látky nevznikají. Nejhorší způsob přípravy je samozřejmě smažení.

Výzkumy dietních zvyků ukazují, že dochází ke globalizačním trendům. Obecně vždy platilo, že zdravěji jedí lidé ve městech než na venkově. Čím je tedy sídlo menší, tím jsou jeho obyvatelé obéznější. Také to samozřejmě souvisí s dosaženou úrovní vzdělání. V posledních letech se ale tyto rozdíly mírně stírají. V Čechách jsou signifikantní rozdíly mezi vesnicemi do tisíce obyvatel a stotisícovými městy, ale statisticky významné rozdíly mezi malou vesnicí a městem, které má deset dvacet tisíc obyvatel, se neprokázaly. Na základě těchto výsledků můžeme tedy předpokládat, že jednoho dne bude žít celý svět stejně i co se týká stravy a fyzické aktivity.

Jednou z těch nejdůležitějších je jíst více zeleniny než je u nás obvyklé. Ideální by bylo sníst i půl kila zeleniny denně, to ale zvládne málokdo, jde tedy o to snažit se jíst zeleninu spíš po sto gramech než po desítkách gramů. Nedílnou součástí zdravé stravy by měly být i mléčné výrobky a v rozumném množství ovoce. Masa jsou zdravější libová a ne příliš zpracovaná. Velkou hrozbou, především mladé generace, je pití vysoce energetických slazených nápojů a to často ve velkém množství. Pokud si na ně v patnácti letech zvykneme a pijeme je deset let, postupně navodí v metabolismu veliké změny. Naopak většina lidí velmi přeceňuje škodlivost příloh. Přílohy samy o sobě nebývají zdraví škodlivé. Problémem české kuchyně je většinou spíš to, že se přílohy zalévají zahuštěnými tučnými omáčkami, které do sebe nasáknou a potom se tedy již opravdu stávají nezdravými. Ale například suchý knedlík není o nic horší než těstoviny, mnohdy propagované jako jeho zdravá alternativa.

Z vědeckého hlediska jsou biopotraviny nesmysl. Nejen, že lidé, kteří si je koupí, je většinou stejně znehodnotí přípravou (představte si, jak zdravé bude například biomaso osmažené na pánvi v několika centimetrech oleje), ale studie skutečně prokázaly, že lidé, kteří si kupují biopotraviny, nejsou zdravější. Některé možná škodlivé látky, jako například pesticidy a antibiotika, biopotraviny neobsahují, ale na druhou stranu právě proto, že je neobsahují, mohou obsahovat například plísně.

Napadají mě například bifenyly, které se dostávají do půdy především z dnes již zakázaných nátěrových hmot. Někteří lidé jimi stále mají natřené střechy nebo ploty. Pokud bychom se chtěli dostávat do extrému, můžeme potom připustit, že vejce z kurníku u babičky na venkově (kde může být půda zamořená bifenyly), může být závadnější než vejce z polského velkochovu. Dalšími škodlivými látkami jsou zpomalovače hoření (z počítačů například) nebo látky z výfukových plynů. Nesmíme také opomenout kauzu ftalátů z umělých hmot. Díky nim mohou být nebezpečné obaly potravin. Z tohoto důvodu je pak lepší koupit si maso v řeznictví než v supermarketu na plastovém tácku. Obecně platí pravidlo nekupovat potraviny, které dlouho cestují a soustředit se spíš na potraviny od výrobce, kterého známe a víme, kdo ho kontroluje.

Ano, ukládají, a proto je dobré snažit se jejich příjem ve stravě eliminovat. Toxiny se ukládají v tuku. Část teorií o obezitě vychází z toho, že při prudkých redukčních kúrách, kdy dochází ke ztrátě tuku, se toxiny uvolňují do oběhu. V těle tedy toxiny přijaté ze špatné stravy existují a to, jestli je vůbec dobré se jich dodatečně zbavovat, je velice sporné.

Důsledky obezity dělíme na mechanické a metabolické. Do těch mechanických patří kloubní potíže, především bolesti zad, ale také chirurgické a porodnické komplikace. Mladý obézní člověk má desetkrát vyšší úmrtnost než jeho štíhlý vrstevník. Pokud tento obézní člověk například utrpí nehodu, je u něj prokázána následná horší prognóza chirurgické péče. U starších spíše převažují metabolické komplikace, což je hypertenze, diabetes a nádorová onemocnění, která vedou ke zkrácení života. Jako příklad můžeme uvést varující fakt, že průměrný věk života člověka s 3. stupněm obezity tedy BMI nad čtyřicet je šedesát let.

Hlavní částí léčby obezity je energetická restrikce. Nejlepší je samozřejmě omezit tuk, ale především z psychologického hlediska a to v tom smyslu, že pokud omezíme tuk, vynecháme jen malé množství potravy, netrpíme hlady a hubneme. Jinak pokud omezíme všechny složky potravy, hubneme také. Důležité je vyškolit pacienta k celoživotní a především pro něj akceptovatelné změně stravovacích návyků, což vyžaduje i pravidelné vážení nebo dobrý odhad velikosti porcí a dlouhodobou podporu nutričního terapeuta. Nedílnou součástí léčby je samozřejmě fyzická aktivita.