Kosti – klouby - kosti

K ortopedii přilnul už jako medik v roce 1956, do roku 1962 byl vlastně všeobecným chirurgem. Právě v roce 1962 nastoupil na Ortopedickou kliniku na Karlově náměstí a od té doby byl a je pouze ortopedem a ortopedickým traumatologem.

Pořád jsem měl „na talíři,“ že jsem vyjádřil nesouhlas se vstupem sovětských vojsk v roce 1968 do Československa a tak jsem si řekl, že už toho mám dost a vykašlu se na to, stejně už jsem starej. Šel jsem na konkurz na místo primáře ortopedie a traumatologie v Kolíně. Tam jsem byl 10 let a byla to moje nejšťastnější léta, zažil jsem rozkvět svého oboru. Do Kolína jsem přišel v době, kdy se začala obrovským způsobem ortopedie rozvíjet. Nastoupil jsem tam v roce 1980 jako přednosta a podařilo se mi z oddělení, kde byli původně tři lékaři, udělat oddělení o deseti lékařích, měli jsme tři operační sály, dvě oddělení a deset dětských lůžek. Bylo to pracoviště, které dělalo ortopedii v celém rozsahu od dětského věku od narození, po vykloubené kyčle a vrozené vady až po záněty kostí, implantaci umělých kloubů. Zánět kostí a léčba dětí po mozkové obrně (obrna často vznikala koupáním se ve špinavých požárních nádržích) to byla moje super specializace.

Zánět kostí se buďto roznáší krevním oběhem, z nějakého ložiska, ale vzniká většinou z bakterií stafylokoku, které se dostanou z nosohltanu do krevního oběhu a organismus je oslabený, nedovede se bránit, bakterie se usazují. Právě třeba u dětí v místě, kde jsou kosti silně krevně zásobeny (v místech takzvaných růstových štěrbin, poznámka redakce), vznikají záněty nejčastěji. Zánět může vzniknouti při úrazu, průnikem infekce z okolí. Když dojde ke spojení úrazu a bakterií (ty se dostanou do ošklivé otevřené zlomeniny, nebo při ošetřování), může se dostat infekce přímo nebo šířením z ložiska infekce.

V kostech se akutní zánět může změnit na ložisko chronické, které je opouzdřené nepřístupnou kostní tkání a zůstane tam trvalý infekt, takzvaná „spící infekce“, která může kdykoliv propuknout. Já jsem se hlavně zabýval jednak akutním zánětem kostí, ale to se s rozvojem antibiotické léčby soustřeďovalo potom už na dětské oddělení, protože to už se léčilo antibiotiky. Já jsem se pak zabýval chronickou infekcí.

Ano, ale před tím jsme dodali do ložiska antistafylokokového fága - organismy trochu nižší, než jsou bakterie. Když se ona speciálně připravená látka (metodu vymyslel doktor Buda z Krče a doktor Výmola) dávala do zánětlivých ložisek, museli jsme kost samozřejmě otevřít, fágo napadlo stafylokoka a vlastně ho rozežíral, říkám to ale velmi lidově. My jsme pak vlastně už zabíjeli infekci tím živým fágem. Kombinací fága a operačního zákroku pomocí antibiotik jsme ložiska radikálně vyčistili a vyhojili tkáně které měly lepší hojivost.

Ortopedie mi dlouho připadala na rozdíl od chirurgie strašně neúčinná a ani nelákala mladé lékaře. Nebyly přístroje a nástroje na pevné spojení kostí zpevnění kostí, chybělo technické propracování. Najednou došlo k zvláštnímu výbuchu. Ve Švýcarsku vznikla společnost aktivních ortopedů a k nám se dostali nové technické poznatky ze světa. Profesor Oldřich Čech začal vyrábět některé pomůcky na Kladně, kde moje manželka pracovala jako závodní lékařka a já jsem se pak dostal do styku s panem Beznoskou, šéfem kovářů. Mohli jsme začít používat nejrůznější dlahy a fixace kostí, které dříve neexistovaly. Kladeňáci nám to vyráběli na zakázku. Byl jsem ve velké výhodě.

Ano. Měl jsem dokonce ještě velmi šikovného dělníka v Kolíně, který tomu taky propadl a který mi různé věci upravoval, a já jsem se ještě tenkrát díky „Sportu invalidů“ (soutěž handicapovaných sportovců) dostal při mezinárodních utkáních (jako lékař i jako sportovec) do styku se zahraničními ortopedy a otevřela se mi další cesta odborného rozvoje. Přivážel jsem si ze zahraničí různé použité pomůcky a přístroje a podle toho jsme je kopírovali a já jsem mohl léčit například i rozdrcená kolena. Rozvoj ortopedie byl tenkrát poznamenaný i seriálem Nemocnice na kraji města. Pan Dietl spolupracoval s Bulovkou, ale i s profesorem Kubátem z Kliniky na Karlově náměstí. Prof.Kubát s panem Dietlem hráli tenis, takže si sdělovali různé věci, probírali historky, které se staly na ortopedii a Jaroslav Dietl to použil ve scénáři. Ten seriál vlastně lidem ukázal, co ortopedie všechno dokáže a začali se do oboru hrnout mladí doktoři.

Ano. Nejdřív vlakem, ale pak jsem zjistil, že lepší jsou autobusy, tak jsem jezdil autobusem. Vlastnil jsem invalidní průkazku, takže to bylo i levné. Jen v pondělí a v pátek jsem jezdil autem. V pondělí proto, abych nemusel tak brzy vstávat a v pátek proto, abych mohl jet dřív domů (dopadlo to vždy opačně, byl jsem tam spíš déle, abych připravil věci na další týden a abych se v klidu zamyslel nad tím, co jsme během toho týdne udělali). Já tam měl tenkrát doktory, kteří se mohli opravdu přetrhnout v práci. Když dostavěli Motolskou nemocnici, tak jsem se do Prahy vrátil a vedl jsem vlastně najednou dvě ortopedické kliniky: dětskou v Motole a dospělou na Karlově náměstí.

Odpovědět mohu říci z několika pohledů. Každá činnost zatěžuje různé části těla. Lidé pracující u počítačů mají stejně postiženou krční páteř jako horníci - pořád zaměstnávají ruce a šíjové svalstvo, ale inaktivita je v dolní části těla. Proto je také důležité, aby lidé od počítačů občas vstali, proběhli se nebo si zacvičili. Zdatnost lidí klesá, ale na druhé straně dnes ať děláte aktivně jakýkoliv sport - i plavání – vede to k přetěžování a kosti i klouby se rychle opotřebovávají. Je nezbytné jim dodávat potřebné látky pro regeneraci.Pak je tu jedna věc, která nejde ani vysvětlit. Když jsem pracoval v 50. letech čtyři roky na chirurgii v Náchodě, tak tam byl nesmírně vzdělaný a šikovný primář chirurgie. Ten mi říkal: „No jo, doktore, to není, jako když jsem já byl tak starej jako vy. To se zlomeniny bérce hojily za čtyři týdny a teď vidíte, že to trvá 6 - 8 týdnů.“ Od té doby, co já dělám ortopedii, se doba hojení prodloužila až na půl roku. Strašně mě vždy děsilo, že se nám zlomeniny hojily hůř a hůř. Začali jsem víc spolupracovat se zhraničím a to včetně odborníků ze Sovětského svazu. Mně se v roce 1975 povedlo pomocí zakzvané Ilizarovy metody prodloužit jedné dívce z Českých Budějovic prodloužit nohu o 17 centimetrů. Po tom úspěchu mi byly nabídnuty dvě věci: členství v KSČ a studijní pobyt u profesora Ilizarova na Sibiři. Z toho prvního jsem se vykroutil, druhou nabídku jsem s velkou radostí přijal.

Ano a byl jsem tam dokonce třikrát. Hodně jsem se tam naučil o prodlužování a modelování končetin, ale také jsem tam viděl jednu neuvěřitelnou věc: kvalitu kostí obyvatel států bývalého Sovětského svazu. Když sem tam byl poprvé v roce 1983, tak prof. Ilizarov měl staré oddělení pro 1000 pacientů a to bylo pro ruské děti. Pak postavil nové oddělení, které mělo také 1000 postelí a tam se operovali cizinci ze západu (i od nás, ale museli platit v dolarech). Viděl jsem tedy malé pacienty evropské, kteří se stravují jako my a malé pacienty ruské, kteří jedli každý den prosnou kaši. Ještě musím dodat, že dětem ze zahraničí denně přinášeli rodiče různé dobrůtky – aby se lépe hojily... A výsledek? Na rentgenových snímcích bylo jasně vidět, že kost narůstala pouze u ruských dětí, které jedly od rána do večera jen kaši z prosa. To evropské děti nejedly a místo kostí jim dorůstaly takové obláčky, které zkostnatěly až za dlouhou dobu.

Ve městě se daly koupit jen sušené rybičky, vynikající chleba, fantastická smetana, ale vůbec neměli máslo, to bylo na příděl, pak tam byly vynikající kanadské borůvky. Kanadské borůvky se smetanou a s cukrem to bylo moje nejmilejší jídlo.

Prosím vás, vždyť by to tady nikdo nejedl.

Ano, ale chtělo by to Ještě větší průzkum, rusky mluvící národy jedí podle našich představ přece hůř než my. Jaké jedí bílkoviny, ale rostlinné, říká se, že ty nejsou tak kvalitní, jako bílkoviny živočišné. Já nevím, co bych k tomu řekl. Je to naší civilizační degeneraci? Já opravdu viděl neuvěřitelné dorůstání kostí na Sibiři viděl na snímcích nemocných dětí. Jinak bych to bral jako propagandu. A vůbec ta kouzla, co si profesor Ilizarov dovolil s lidmi dělat. Ženám, které měly třeba ztráty svalů po obrně, nohu vymodeloval tak, že jim kosti rozštípal na kousky, pomocí drátů to roztahoval a rozšiřoval v různých místech, až z toho byla krásně vytvarované lýtko.. Když jsem tam poprvé přijel, říkal jsem si s despektem: „co vy tady můžete dělat“! A když jsem viděl, co dokážou, vyloženě mi to ucpalo pusu. Ilizarov u mě vzbudil úžas..

To byl úraz ve 13 letech na žních, noha se mi dostala do ozubených kol mlátičky. Nohu mi to rozemlelo a kvůli nečistému prostředí nastaly zánětlivé komplikace. Sněť rychle postupovala a nohu mi třikrát reamputovali. Život mi vlastně zachránil penicilín – byl jsem jedním z prvních pacientů u nás, který ho dostával. K vyléčení mi stačilo 60 000 jednotek krystalického penicilinu, což je dávka, která by dnes nestačila novorozenci. Nohu mám amputovanou pod kolenem, ale nikdy jsem se nevzdal svých cílů a zažil jsem díky tomu handicapu i spoustu legrace. U odvodu branců jsem dostal A, tedy schopen k odvodu, protože moje noha nebyla za stolem vidět. Na prvním pochodovém cvičení, uřvaný důstojník na mě křičel – jak to jdete, člověče, vždyť vy jdete, jako když máte jednu nohu dřevěnou. A všichni se smáli a říkali mu: vždyť on jí má dřevenou. A ten důstojník: prosím vás, nedělejte si ze mě legraci. Málem omdlel, když se přesvědčil, že ji mám opravdu dřevěnou.

Mě to k ortopedii táhlo od samého začátku. Asi proto, že jsem dobře věděl, jaké to je, nemoct se pohybovat. A myslím, že jsem tím i mnoha lidem psychicky pomohl. Jedna slovenská holčička u nás byla hospitalizovaná s onkologickým nálezem kosti nohy a bylo nezbytné tu nohu amputovat. Strašně brečela, nechtěla o svou nožičku přijít. Sedl jsem si k ní na postel a začal jí povídat o jednom lékaři, který přišel o nohu a že mu to vlastně dneska vůbec nevadí, že sportuje, lyžaří a dělá toho doktora, který jí bude operovat. A ona chtěla, abych si vyhrnul nohavici, šáhla si na to a potom se už operace tolik nebála. Napsala o tom později knížečku a vyhrála na Slovensku nějakou cenu. Je to moc hezky napsané. A všechno to dobře skončilo.

Docent Václav Smetana (15.11.1934) celých deset let sledoval děti narozené v letech 1958 a 1959 v Praze 1 a zjistil, že: není pravda tvrzení, že nemocné polehávající děti nerostou děti rostou ve spánku děti, které nemají krční mandle, mají deformovaný hrudník dětem, které prošly „šedým morem“, což byly šedivé gumovky, které se dětem dávaly jako přezůvky, se správně nevybudovala klenba a všechny měly těžce plochou nohu. S hrůzou se dnes docent Smetana dívá na dámské boty s vysokou podešví, protože to není bota, která by vytvářela nějakou činnost společně s měkkou podešví. Všechny tyhle věci zanechávají následky. A k dámským botám s výraznou špičkou docent Václav Smetana říká: „ já už jsem myslel, když už vyšly z módy, že už nebudeme mít co dělat, že nebudeme operovat žádné palce. Potom ale nějaký blbec vymyslel úzké špičky, takže mám zase o práci postaráno. To jsem vlastně rád, protože ortopedi se nadále uživí a budou operovat dál.“