Kruťaska?

Kdo by ji neznal. Už pět let fascinuje televizní diváky svým nekompromisným přístupem k obézním osobám a snaží se je přivést na cestu lepšího životního stylu. Jistou krutost jí předepisuje scénář, vést lidi k zdravějšímu stravování tvrději doktorku Kateřinu přirozeně baví.

První a nejsilnější impuls k medicíně přišel na gymnáziu od paní profesorky Mikulkové. Vykládala nám stavbu těla člověka, ale hlavně genetiku tak fascinujícím způsobem, že mě tento obor okamžitě zaujal. Impulsem byla i vyprávění mého strýce, chirurga, který byl primářem v krnovské nemocnici. Kdo ho znal (jmenoval se doktor Bulvas), ví, že to byl velmi obětavý lékař se silným vztahem k profesi. A do třetice trochu humorný impuls. Za zlobení v hodině mi zadal pan profesor práci z latiny a přinutil mne proniknout do etymologie medicínských výrazů již na střední škole.

Když pominu úplné začátky, tak to byla práce na cizineckém oddělení, kde jsem se poprvé setkala s jiným, přístupem zahraničních pacientů ke svému zdraví než na co jsem byla zvyklá u našich lidí. Ttéto aktivní skupině pacientů jsem se začala pak věnovatv rámci soukromé praxe. Dalším mezníkem bylo setkání s homeopatií, kterou se preventivně i akutně léčili hlavně pacienti z Velké Británie, takže jsem absolvovala dálkový kurz na Londýnské Homeopatické škole a snažila jsem se po dobu šesti let do oboru hlouběji proniknout. Právě homeopatie se výrazně zabývá komplexem duševních a fyzických projevů a příčin nemocí, proto jsem se postupně začala zabývat i studiem psychologických směrů, až jsem čirou náhodou narazila na pětiletý kurz Institutu Systemické Zkušenosti, vedený Mgr. Úlehlou a MUDr. Kunertovou, které považuji za další mezník – i v profesi, ale asi především v osobním životě. Zatím posledním mezníkem je moje „televizní kariéra“, která do mé ordinace přivedla opět klienty české, se všemi jejich starostmi, bludy i touhou po „direktivním přístupu lékaře“. Právě toho přístupu se je učím zbavovat.

Pravděpodobně můj dědeček Bulvas, který o mne s babičkou pečoval od mých tří do šesti let. Vybízel mne svým rovnoprávným, svobodomyslným, laskavým a moudrým způsobem k samostatnému přemýšlení, pohledu „za věci“, zkoumání světa, lidí, náboženství a filosofií vůbec i k osobní zodpovědnosti. Naše promluvy mi byly velkou oporou i v době dospívání a později i v době studia. Děda byl mým vzorem, inspirací – a svými životními i osobními postoji je mým ideálem člověka dodnes. Pak to byla stáž v Řecku a jeho věřící lidé, ale i seznámení s bývalým přítelem, který mne vlastně přesvědčil k souhlasu s rolí moderátorky pořadu „Jste to, co jíte“ a provázel mne nejsložitějším obdobím při prvních natáčeních. Bez jeho podpory bych asi nepokračovala.

Rodiče prošli komplikovaným obdobím svého vztahu, matka žila několik let v Jižní Americe. Rodiče ale vždy o sobě mluvili hezky a na mne se jejich vztahové problémy nepodepsaly. Byla jsem velmi malá. Nakonec se k sobě vrátili a já je velmi respektovala. Oba rodiče byli kultivovaní, technicky vzdělaní, sportovní lidé. Vybrala jsem si od každého něco. Matka je dodnes zanícený linguista (umí kromě latiny další čtyři živé jazyky a je expert na českou gramatiku), přivedla mě k pohádkám, archeologii, ručním pracem, morzeovce i poezii, otec zase k motorce, zájmu o systémy všeho druhu, k vodáctví, stanování a pěší turistice i kolu. Oba byli oddáni své profesi a od mého mládí trvali na tom, abych si vybrala práci, která mě bude bavit, naplňovat a nabízet mi neustálý rozvoj – za tento vztah ke studiu i práci jsem jim asi nejvíc vděčná.

A výchova jednou větou?. Rodina se mi, jako každému jedináčkovi, věnovala spíš nadměrně, byly na mne kladeny poměrně vysoké nároky od útlého dětství a byla jsem vedena k samostatnosti, nezávislosti, odpovědnosti za své jednání a k argumentaci, nikoli k přehnaně citovým projevům.

Snažím se děti vychovávat podobně jako jsem byla vychována sama, ale, bohužel, naše rodina je spíš užší, takže nemají tolik příležitostí mít různorodé vzory tak, jako já. Navíc nejsem moc důsledná a občas mne v diskuzi převálcují. Vychovávali jsme je s bývalým manželem k osobní odpovědnosti, ke sportu, četbě, tvůrčímu a kritickému myšlení a k tomu, aby byly společenské, odvážné a samostatné. Protože se oba narodili do svobodné doby, mají výhodu neomezeného přístupu k informacím, takže jsme je od mládí učili dobře si vybírat to, čím se nechají ovlivnit. Život je nyní hektičtější a na rodinná setkání je málo času. Mají také jen jednu babičku a žádné tety a strýce, bohužel, proto jsem je od mládí vedla k tvorbě přátelských vazeb a myslím si, že jsou oba velmi oblíbení a dobří kamarádi. Synovi je 21 let a studuje FEL ČVUT, dříve střílel z luku, provozoval bojové sporty a posiloval, nyní jezdí na kole, zajímá se o různé filosofické směry a hru na kytaru. Dceři je 17, studuje Obchodní akademii, hrávala házenou a vybrala si hru na flétnu, od dětství ráda a velmi dobře plave, jezdí na snowboardu a in-linech, výborně vaří a nyní, kdy jsem málo doma, se prakticky stará o domácnost. Snažím se jim být vzorem v osobních postojích i v přístupu k práci i životu. Zda se mi to vede, to ukáže až čas.

Nejvíc náš rodinný život ovlivnil rozvod. Rozvedla jsem se po devatenáctiletém manželství krátce před začátkem své „populární kariéry“. Rozvod rodičů děti v pubertě ovlivňuje víc, než cokoli jiného. Ale vztahy s bývalým manželem jsou nyní dobré, vše je v klidu. Vzhledem k  věku mých dětí je pro ně moje popularita spíš zdrojem pobavení, než nějakého trápení. Na mě se takzvaná popularita nepodepsala vůbec. Tedy kromě toho, že mi přibylo práce.

Jeden režisér mi kdysi řekl: herec musí zahrát cokoli, moderátora vybírají podle toho jaký JE. Mne prý vybrali proto, že jsem výrazná, umím se výstižně vyjadřovat a jsem prý pohotová a přesvědčivá. A asi taky trochu kruťas, kdoví?

Klasické současné západní medicíně nejvíc vyčítám její oborovou atomizaci, technizaci přístupu k pacientovi a mnoho administrativy. Také mi vadí kontrolní role farmaceutických lobby a omezující role zdravotních pojišťoven. Medicína se snaží tvářit jako věda, ale zapomíná, že pracuje s člověkem, nikoli s laboratorním vzorkem, a tak péče o pouhou molekulární úroveň dějů v těle, bez péče o okolí pacienta – nejen ekologii přírody, ale i sociálních vazeb, stav společnosti, etiku a bezpečí pacienta ve vztahu k lékaři mi vadí asi nejvíc.

Tuto jistotu jsem získala zejména v období své práce v nemocnici, kdy bylo zcela jasně vidět, jak pacienti optimisticky naladění překonávali i velmi obtížné zákroky a stavy daleko lépe, nežli jejich pesimističtí sousedé. Je pro mne proto nepochopitelné, že v týmech, které se péčí o tyto pacienty zabývají, psycholog chybí. Také se podceňuje anamnéza, kterou považuji za 90% diagnózy. Neznám onemocnění (včetně úrazů a akutních stavů), kde by se psychika pacienta nepodílela příčinně nebo nebyla postižena fyzickým stavem následně.

Obezita NENÍ u nikoho „pouze estetický problém“. Pokud opravdu jde o obezitu (BMI nad 30kg/m2), jedná se o chronické onemocnění s častými relapsy (návraty) v různých zátěžových obdobích, onemocnění, které zhoršuje kvalitu života i pocit zdraví pacienta a vede k zátěži pohybového a kardiovaskulárního systému a často ke zhoršování průběhu ostatních chorob a k vývoji postižení dalších systémů (imunitní, vylučovací, trávicí, dýchací a další). Obezita je za estetický problém vydávána médii a to považuji za absurdní. Jiné to je s „nadváhou“, která se může týkat i lidí úplně zdravých, sportovních, s dostatkem svalové hmoty a je opět médii i některými praktickými lékaři démonizována - často zcela zbytečně. Lidé se změnou tvaru těla (zakulacená bříška a boky) navíc nemusí sice trpět ani nadváhou, ale jejich fyzický i metabolický stav může být horší než u těch sportovních s nadváhou. Každý člověk tedy musí být posuzován individuálně a nikdo by se ani ve zdraví, ani při rozhodování o tom, zda změnit životní styl, neměl orientovat podle hmotnosti, ale spíš podle tvaru těla, výkonnosti, příznaků a zdravotního stavu jako celku. V televizi měli estetický problém bez nadváhy a bez zdravotních komplikací jen 4 lidé z celkové skoro stovky těch, kteří pořadem prošli.

Považuji formát za velmi dobrý, proto je asi pořad populární nejen ve světě, ale i u nás. Snažíme se spolu s ing. Havlíčkem nad formát licenční vkládat do pořadu i řadu odborných a praktických informací a jsem ráda, že se obecné povědomí o „dietách“, snad i naším přičiněním, postupně mění. Lidé už nehubnou „na kila“, ale „na centimetry a zdravotní stav“ a doufám, že už pochopili, že různé bizarní diety mohou jejich zdraví a postavě spíš uškodit než prospět. Velmi mě těší i to, že se mezi lidi dostaly informace, jak důležitý je pravidelný pohyb venku a jak je zásadní číst složení potravin, které nakupují. Je fantastické, že pořad dokáže ovlivňovat diabetiky, pro které jsou pravidelné návštěvy lékaře, pohyb a pečlivé vážení potravin nezbytné. Právě diabetikům mohou totiž hladovky a různé nesmyslné internetové diety uškodit nejvíc.

Na každého klienta v poradenství mám hodinu, totéž platí pro psychoterapii. Ceník je přístupný na internetu na www.cajthamlova.cz a odvíjí se od toho, co si klienti přejí absolvovat a co si chtějí odnést. Přestože si někteří klienti říkají o „direktivní přístup“ a „ bič nad hlavou“, již při prvním setkání tento pomyslný bič vkládám do ruky jim samým s tím, aby jimi hnali koně svého života vybraným směrem sami za přispění konzultací se mnou. Pacienty nekontroluji, z lednice doma nikomu nic nevyhazuji – zkrátka považuji své klienty za svéprávné.

Někteří štíhlí jsou klienti psychoterapeutických sezení, jiní jsou ti, co zhubli a chodí na pravidelné přeměření na bodystatu, někteří „hubení“ potřebují buď přibrat, nebo trpí pocitem, že mají držet dietu, zatímco naopak potřebují přibrat svalovou hmotu sportem a dostatečnou stravou. Pár štíhlých už jsem poslala pryč, když trvali (spíš trvaly, protože se jedná většinou o dívky) na zhubnutí dalších 10kg z již tak „podměrečné“ postavy. Tyto klienty znají už asi všechna podobná pracoviště v Praze a okolí. Zkoušejí to všude a, obávám se, někde uspějí. A to považuji za katastrofu.

Bůček ani tlačenku, stejně jako „smažák“, salámy, klobásy či dortíčky z cukrárny opravdu nejím. Je to proto, že mi tyto „lahůdky“ prostě nechutnají. Občas si pochutnám na kvalitní jitrnici, na zvěřinové paštice či na dobrých domácích knedlíkách ke svíčkové či pečené kachně a nepovažuji to za žádný „prohřešek“ ani „hřích“, i když v tázavých pohledech lidí kolem sebe vidím něco jiného. Zdravý životní styl přece spočívá hlavně v psychohygieně a optimismu, v každodenním pohybu, pestré vyvážené stravě bez nadbytku soli, cukru, chemikálií a živočišných tuků a bez drog. Také mám ale velký hřích proti zdravému životnímu stylu – kouřím. Zatím se kouření na mém zdraví neprojevuje, jsem ve svých skoro padesáti zdravá jako řípa. Ale je to asi výmluva...