Mám artrózu a je mi čtyřicet...

Nemám artrózu a je mi sedmdesát...

Je nesmírně složité vám dobře odpovědět. Každý živočišný druh, zrovna tak jako člověk, má určitou dobu stáří, po kterou žije. My dost dobře nevíme, jak dlouhou ji má určenou člověk. Dříve byl lidský život podstatně kratší. Během doby se lidský věk prodloužil a tím pádem se objevilo i víc přetěžování organismu. Já do svých sedmdesáti let neměl žádné obtíže. Teď mám obtížnou artrózu pravého kolene, které jsem celý život přetěžoval. Zcela vědomě jsem dělal celý život sport aktivně, byl jsem zakladatelem sportu invalidů. Hrál jsem mnoho sportů závodně, byl jsem dokonce jeden z nejlepších v plavání. Až na to plavání ostatní sporty člověka zatěžují. Věděl jsem jako ortoped, že následky se musí dostavit a kupodivu se dostavily pozdě. Ono záleží, jaký život chcete vést. Já prakticky neujdu ani 100 metrů, neustále beru bolest utišující prostředky Diklofenac. Když jsem byl letos ve Florencii, kam jsem se celý život chtěl podívat, najednou ze mě vše spadlo, prochodil jsem Florencii pěšky a neměl jsem žádné bolesti. Prošel jsem dokonce i celou galerii Uffici. Můj zájem vidět Florencii přehlušil bolesti kolene. Sám jsem to nechápal. Večer mě samozřejmě nohy bolely, ale byl jsem šťastný.

Člověk má různou hranici bolesti. Jednou jsem měl pacienta, který měl strašný nález na kyčelních kloubech a přitom nepociťoval žádné bolesti. A přitom máte jiné lidi, které sužuje nesnesitelná bolest kyčelních nebo kolenních kloubů a nález je tam minimální. Pak je pro klouby také důležité, s jakým základem se člověk narodí, jaké jsou dané podmínky pro vývoj jednotlivých orgánů i tkání. Mohou být vadné některé zárodečné listy. Často vidíme poslední dobou u dětí, že mají příliš volné klouby, což dřív nebylo tak časté. Pohyb kloubů je nadměrný v určitém rozsahu a to je špatně, kloub se tím přetěžuje. Každý úraz, který poškodí pohybový aparát - když nejsou správně zaléčené - vede k poškození kloubu. Kloub je trochu deformovaný, kost třeba po zlomenině už není rovná, a trochu uhýbá, nebo kloubní kosti nejsou sesazeny správně k sobě. Lidské klouby – kostěná a chrupavčitá tkáň - mají tu vlastnost, že se snaží nerovnosti pohybového aparátu pořád nějak opravovat a to někdy ke své vlastní škodě. K artróze vede také třeba špatně léčené vrozené vykloubení kyčlí. Artróza je prostě proces z opotřebování a to může být dáno různým způsobem. Zaprvé nějakou vrozenou vadou, nebo klouby prodělaly nějakou nemoc (revmatismus, úraz, hormonální problém, cukrovka). Tohle jsou všechno věci, které potom ten stav zhoršují. K artróze u mladých lidí vede jakási dispozice. Jako primář v Kolíně jsem měl možnost v osmdesátých letech operovat zlomené krčky stehenní kosti u skupiny starých sedláků. Vždy jsem se bál, co najdu, když kloub otevřu. A vždy jsem jen koukal na krásné klouby, které jsem našel. Je tady otázka určitých možností těla, stravování, pravidelné činnosti i otázka přetěžování a nepřetěžování. Také jsem viděl v Kolíně takzvaný „syndrom stavby rodinného domu“. To byli lidé, kteří celý den pracovali v továrnách či jinde, pak šli domů a místo, aby si odpočinuli, stavěli do noci rodinný dům. Tito lidé potom skončili u nás na ortopedii, protože nemohli chodit, měli bolavá záda, měli artrózu kolen i kyčlí.

Ano, jsem odpůrcem chození naboso po rovné podlaze. Noha se musí rozvíjet stykem s přírodním terénem. Na rovné podlaze si dítě nohy akorát zničí, tam se mu pořádně nevyvine klenba. Když se klouby na noze vyvíjejí normálně, nevznikají dramatické změny, ale když si klouby sedají jinak, je to desaxace, vedoucí k artróze.

Ano, trpí tím spíše holčičky, vrozenými deformitami chodidel trpí kluci. Dnes už se vykloubení léčí dokonale a včas. Dříve se s tím otálelo nebo se dlouho používalo různé zařízení, strojky a nechávalo se to dětem moc dlouho. Děti pak měly problémy si sedat, měly slabé břišní svaly a vždy to mělo následky v podobě artrózy kyčelních kloubů.

Implantací umělého kloubu už dochází pouze k jeho opotřebovávání (jako u kteréhokoliv jiného stroje). Je potřeba se snažit dát umělý kloub co nejpozději – pokud je to pro pacienta únosné. Rozhodnutí o implantaci se musí řídit řadou příznaků a nálezů, svědčících pro i proti operaci. U mladších lidí budeme určitě muset ve větším užívat i jiné prostředky z dřívější operační techniky. To se již nakonec mnohde děje. Pro mne osobně je nejdůležitějším signálem pro doporučení k implantaci kloubů soubor klinických příznaků: vylíčení obtíží pacientem, rozpoznání vlivu páteře a někdy i mezi kloubem kyčelním a kolenním. Pak je tady rozsah hybnosti postiženého kloubu a jeho vliv na klouby ostatní, pak různé typy aktivního a pasivního pohybu se ztrátou nebo změnou celých sdružených pohybů (sed, typ sedu, stoj, vztyk, pravé zkrácení končetin nebo pouze důsledky omezení pohybu, hodnocení sebeobsluhy, osobní hygieny, hodnocení bydliště - výtah, doprava). Je třeba zhodnotit i celkový zdravotní stav, kdy některá onemocnění a jejich stupeň operaci znemožňují. Mám zkušenost s operacemi kloubů u lidí, kdy se zdálo, že je vše zbytečné a operace nemůže pomoct lidem ke kvalitnějšímu životu. Nejsilnější dojem mám z operace osmdesátileté paní, kterou už jsem operovat nechtěl. Uprosila mě argumentem, že má nemocného manžela, o kterého se nemá kdo postarat. Odoperoval jsem jí kyčelní kloub a třetí den upadla do bezvědomí na celých čtrnáct dní. Málokdo věřil, že se může z nemoci dostat. Ona se probrala 15-tý den, rozcvičila se a rozchodila. Po deseti letech jsem dostal od ní dopis, v němž mi děkovala za krásných deset let, po čas kterých mohla ještě pečovat o svého muže. Druhým pacientem byl devadesátiletý lékař, kterého jsem se bál operovat kvůli mnoha souběžným nemocem. Když řekl, že takto žít nemůže a když umře, bude to pro něj vysvobození, odoperoval jsem jej. Opravdu se po operaci velmi zhoršil a s rodinou jsem se dohodl, že jej propustíme, aby mohl umřít doma. Dlouho jsem nebyl vůbec schopný ani rodině zavolat, tak jsem byl ze situace nešťastný. Za rok přišel pohled ze Švýcarska, na kterém tento pacient děkoval za skvělý život, za to, že může ve svých 91 letech sjíždět na lyžích švýcarské stráně. Nezapomenutelnou stopu v mé paměti zanechalo také špinavé stvoření se skrčenou kyčlí přitaženou k břichu, sprostě nadávající a dožadující se okamžitě operace. Doporučil jsem doprovodu, aby ženu doma vykoupali a až jí vysvětlí, jak se má chovat, přijmu ji po interním vyšetření k operaci. Byla relativně mladá a operace dopadla výborně – i když jsem ji těsně před operací dal pro sprostotu odvézt ze sálu. Vše dopadlo dobře, „výchovu“ prováděly sestřičky. Po rehabilitaci se dostavila ke kontrole zcela jiná žena – bez berlí a bez hole, s upravenými vlasy, uměla slušně poděkovat. Zní to možná neuvěřitelně, ale je to pravda.

To je vada zárodečného listu, proč to je, to já nevím. Vyskytuje se to častěji, než to bylo dříve. Opravdu nedovedu to posoudit, čím to je. Jestli je to větší promíchaností dědičností... Když jsem byl mladý, operoval jsem množství křivých palců na noze. Ženy měly dříve velmi ošklivé prsty. Dnes, když se podívám na ženy, tak jsem nadšený, protože většinou mají velmi hezké prsty. Mám deformitu z povolání, koukám na ženy, jak stojí, když čekají na tramvaj. Vidím, co je neléčených kloubních dyslalií – projevuje se tím, že ženy stojí s chodidly směřujícími dovnitř. Krčky jejich bederních kloubů jsou dopředu otočené. Není to úplné vykloubení, ale je to jedna z příčin artrózy.

Výživa chrupavky není ideální, nevyživuje se od kostí, ale z kloubního moku. Je to mazivo a tekutina, ze které žijí ty chrupavčité buňky. Když se tekutina změní v důsledku zánětu (po pádu nebo se něco odlomí, rozlomí, utrhne se vaz), a krev se hned neodstraní, složení tekutiny se změní a poškozují se buňky. Ty potom odumírají, trhají se a kvalita chrupavky klesá. Místo kvalitní hyalinní chrupavky se vytvoří chrupavka vazivová, která je ale pořád lepší než když se chrupavka snižuje, klouby se k sobě blíží a v nějakém místě vzniká eventuálně dření, dostavují se tak stále větší a trvalejší bolesti. Již dříve se během uvedeného desintegračního procesu tvoří okrajové výrůstky, které kloub deformují spolu s možným rozpadem kostní tkáně.

Snahy o jiné než medikamentózní léčení a aplikaci různých suspenzí do kolena probíhají dlouhou dobu. I já jsem v osmdesátých letech v kolínské nemocnici v případě zjištění defektů chrupavky v místě zátěže přenášel části dobré chrupavky na místo defektu. Dnes na naší klinice vedené profesorem Trčem jedna pracovní skupina provádí implantaci vlastní vypěstované chrupavky. Dělá se to tak, že po odebrání vlastní chrupavky z kloubu se na pracovišti tkáňových kultur vypěstuje růstem nová chrupavka. Tu jako autogenní implantát přenášíme do postiženého kloubu. Jde o léčbu velmi drahou a naše klinika čeká na potřebné schvalovací povolení.

Ne, obnovuje se z vnitřní vrstvy kloubního pouzdra. Když vznikne zánět, vyprodukuje se tekutiny mnoho a koleno oteče. Podobně negativně působí krevní výron v kloubu. Obojí je špatně, protože tekutina se mění, má špatné složení a už ani neplní svou funkci. Mění se pH původní tekutiny a není tam dostatek výživných látek. Naopak tam plavou odtržené části chrupavky, které pak mohou v kloubu vytvořit takzvané kloubní myšky.

Dobré to je, stal se z toho sice obchod, ale je to potřeba. Condroitin sulfát, kyselina hyaluronová, to jsou základní stavební kameny chrupavky. Nemůžou sice artrózu vyléčit, ale mohou ji výrazně přibrzdit. Jakmile artróza jednou vznikne, už ji nezastavíte, lze ji jen brzdit a to dvěma způsoby: tím, že dodáváte uvedené látky a tím, že snižujete zánětlivou reakci a tlumíte tím i bolest. Bolest samotná totiž pacienta ničí. To ví jen ten, kdo tu opravdovou bolest kloubů zažije.