Miluji ticho

Myslíte do třetice všeho dobrého? Protože druhý díl filmu o Saxaně jsem si už odtočila vloni v září. Premiéra se ale zatím odkládá. V tom třetím díle bych si už sice zahrála babičku Saxanu, ale proč ne? Můj muž tvrdí, že budu jako babička moc hezká, a že se na to těší.

Scénář se mi celkem líbil, ale jak dopadne film se nikdy neví, to ukáže až premiéra. Film se skládá z tolika důležitých složek, že se nic předem nedá odhadnout.

No, teď je to módní, ale určitě jsou nějaké dámy, které jsou poněkud jasnovidné nebo přinejmenším obdařené silnou intuicí. Já k nim ale nepatřím.

Ano. Byla jsem na jedné regulérní seanci, které se pravidelně zúčastňují v tomto oboru zkušení lidé. Byla jsem z toho poněkud paf, a to asi půl roku. Sehnala jsem si k tomu u nás dostupnou literaturu a dalších seancí jsem se pro jistotu už neúčastnila. Je to spíš obor pro lidi velmi "čisté" a duchovně na výši. Jinak tu určitá nebezpečí jsou. Už jsem si prostě netroufla.

Nechtěla bych žádné výhody, mně by stačilo kouzlo mé vlastní osobnosti, které by lidem kolem dělalo radost.

Nebyl to ten tak zprofanovaný "blesk z čistého nebe". Na nic takového nevěřím. Je to sice oblíbené téma těch, kteří se právě zamilovali, ale já si svého současného partnera raději důkladně "proklepla" a jemu jsem dala stejnou šanci. Vzali jsme se až po dlouholeté známosti. Okouzlující mi v mnoha směrech připadá i dnes.

Když se totiž setkají dva, kteří k sobě patří, tak žádné finty nejsou třeba.Vlastně pozor, o jedné vím! Když chcete, aby si vás chlap všímal, tak krásně funguje "totální nezájem". Všichni chlapi jsou ješitní, takže jim to nedá a pokusí se vás přesvědčit, že oni za pozornost stojí.

Hrajeme s mým kytaristou Jirkou všude možně. V květnu jsme byli tři neděle v Brazílii, ale v červnu je to třeba do Klášterec, Duchcov, Žandov, Olomouc nebo Ostrava. Nejčastěji jsou to ale firemní večírky, které zároveň konferuji, nebo představení pro děti, pro které jsem si napsala hodně písniček. Protože jsem zrušila zlotřilé manažery, tak mi prostě agentury volají, když je po mě poptávka. Dost často se mi ozvou sami pořadatelé přes moje internetové stránky, to je skvělý vynález. Teď se ozvala paní kastelánka, že by chtěla, abychom vystoupili v srpnu na hradě Lemberk, tak na to se moc těším. Jinak v létě hrajeme hlavně venku, třeba na pouti, oslavách města nebo i hasičů. No prostě jsme komedianti jak se patří! My to ale milujeme.

Jedna mě napadá, nebyla to epizoda, ale životní tragédie. Jenže o tom nechci mluvit, takže jsem proto nešla ani do "Třinácté komnaty". Některé věci jsou prostě natolik závažné a intimní, že se s nimi do televize snad chodit nemá.

Všichni máme nějaká větší nebo menší přání, ale právě to těšení, že se nám možná jednou splní, je na tom to nejhezčí. Když se nesplní, tak se nic neděje. Pracovně ale mám jednu představu, kterou bych ještě ráda uskutečnila. Myslím, že mám talent, a hlavně dost životních zkušeností a znalostí na to, abych ještě zabodovala coby moderátorka. Tím nemyslím průvodkyně nějakým pořadem, kde tlumočím, co je ve scénáři, a sluší mi to. Myslím ta opravdová, co vede sama rozhovor se zajímavým hostem.

Tak třeba Vojtěcha Cepla st. (soudce) nebo spisovatele Ludvíka Vaculíka (asi by nepřišel), Hermínu Frankovou (spisovatelka, úžasná stará dáma), nebo Gabrielu Demeterovou (houslistku).

Hodně chodím pěšky a snažím se jíst střídmě. Hlavu si udržuji nejen u kadeřníka, ale zajdu si na přednášky nebo debatní večery, kde se mohu setkat s chytrými lidmi.

No, nic moc. Do nového dne se potřebuji prokousat hezky pomalu a v klidu. Můj muž to ví, a tak mě nechá snídat, koukat do novin a našlapuje zlehka.

Člověk nesmí nic brát smrtelně vážně, hlavně ne sám sebe. Humor je dobrý pomocník, protože když by člověk nevěděl kudy kam, tak ten jediný může zlehčit situaci, aby byla k přežití.

Nic mě nenapadá, člověk si asi zvykne na všechno. Tak asi bych nemohla být revizor v dopravních prostředcích nebo dealer, to by mi bylo hodně nepříjemné.

Ještě ne, ale moc se na to těším. Hodně mých známých to má dobře vychytané a krásně si užívají v lázních, kde se jim moc líbí. Jezdí třeba i do bahna, někam do Maďarska, nebo na Slovensko. Určitě to jednou zkusím. Nejspíš to bude nějaká "dámská jízda".

Pokusím se namátkou o jakousi sestavu, v které by mi bylo dobře: Majka Tomsová, její kamarádka Milena Vostřáková, moje spolužačka ještě z Konzervatoře Věrka, a Ernička se kterou hodně protelefonujeme, takže takhle bychom mohly debatovat donekonečna v bazénu a večer v nějaké příjemné restauraci.

Kdysi jsem hrála basketbal a chodila dlouho na gymnastiku. Teď bych si spíš ráda našla nějaký tanec. To je krása spojit hudbu s řečí těla. Tanečnicím závidím.

Nic konkrétního, žiju přece v té bohaté části světa, cítím se svobodně, když nejsem líná, mohu se realizovat jak chci. Patřím k těm na této planetě, komu teče voda doma z kohoutku, mám kde bydlet a co jíst. I kdybych ještě něco chtěla, tak kde je psáno, že můžu mít všechno? To by přece ani nebylo normální a hlavně by to bylo demotivující. Podívejte se na naše fotbalisty. Mladí kluci, na které hrnou peníze buldozerem, mohou si zdánlivě koupit všechno, a většinou žijí jako úplní trotlové. Chybí jim motivace a touha o něco se snažit, tedy kromě toho, že dobře kopnou do míče a dají gól. No, co to je? A k čemu? Komu konkrétně to pomůže? Teď mě asi jejich fandové nebudou mít rádi, že? My ženské to prostě většinou vidíme jinak.

Po Praze jezdím jen hromadnou dopravou. Autem by to paradoxně bylo často levnější, ale otázky, kde zaparkuji, jestli uvíznu ve frontě a další podobné, nehodlám řešit. V metru si klidně přečtu noviny a nemusím se nervovat. Tramvaje mám raději, jezdí po povrchu a je na co se dívat. Když se někdo v dopravním prostředku dívá příliš pozorně na mě, tak to už mě nerozhází.Člověk se nesmí brát moc vážně, nehledě na to, že když přistoupí někdo zajímavý, nějaký zvláštní exemplář, tak se na něj asi taky koukám déle, než je zvykem. Z mých známých ale většina jezdí autem, chápu, je to do jisté míry soukromější, ale ekologičtější ne. Praha je stejně plná smogu, jako jiná světová města.Tam ale na rozdíl od pražských činovníků rozumně dotují hromadnou dopravu, aby lidi motivovali k tomu, že když nemusí, autem nejedou.

Byla jsem už leckde. V Thajsku, v Americe, v Mexiku, když se otevřely hranice, doháněla jsem co šlo. Teď zjišťuji, že už se mi nikam ani nechce. V létě je krásně i tady doma, takže leda v zimě se občas vypravím někam do tepla.

Jasně. Stačí jen ducha, ten už uvede do souladu i tělo.

Žádnou, miluji ticho. Škoda, že je v Praze jen pár restauraci, kde si člověk může povídat a neruší ho nějaký hudební smog z rádia nebo CD, které se líbí obsluhujícímu personálu.

Nikdo nemůže svému dítěti přát nic lepšího, než aby si našlo práci, která ho baví. Ať už je to, co je to. Že Bára zpívá je celkem přirozené, bylo hned jasné, že zdědila muzikálnost po mně i po tatínkovi. Na Yelow sisters se občas jdu podívat naživo, to je lepší než z CD. Holkám to moc sluší a zpívají absolutně profi a čistě.

Jéžíš, to je takové klišé, to o tom těšení! Já doufám hlavně abych jako babička nezblbla, jako většina mých kamarádek, které už neumí mluvit o ničem jiném než o jejich vnoučkovi. Řekněme si to na rovinu, koho zajímá cizí vnouče? Až budu mít vlastní, to bude jiná! Že bych ale viděla moje babičkovství jako svou vysněnou další metu, tak to asi ne. Nechápejte to ale jako že bych měla strach z toho, že to dokládá, kolik je mi už let. Mně můj věk nevadí, předstírat že jsem nekonečně mladá mi přijde hloupé.