Obezitoland

Od malička se stydí za to, že jsou tlustí. Neohrabaní. Mají pořád hlad. Nesladí čaj ani kávu, počítají každý knedlík, přesto ne a ne zhubnout. Nechápavě hledí na ty, kteří do sebe házejí kusy bábovky jako do studny a ne a ne přibrat. Přestaňme se tlouštíkům smát. V hrsti je mají geny.

Každý člověk v sobě nese genetickou predispozici ovlivňující tělesnou hmotnost a též i výši fyzické aktivity – tedy jestli se raději hýbe, nebo sedí doma u počítače. Obezita vzniká v důsledku pozitivní energetické bilance. Energetickou bilanci si můžeme představit miskami vah, kde proti sobě máme energetický příjem a výdej. V poslední době se zjišťuje, že to, jestli někdo sáhne po rajčeti, či si vezme hranolky, může být též determinováno geneticky jako to, zda jde někdo běhat, či raději sleduje televizi.

Máme nevýhodu v tom, že před mnoha tisíci lety náš organismus žil v prostředí, kde tolik potravy nebylo. Náš genotyp – genetická výbava – je uspořádán tak, abychom v energeticky omezeném prostředí přežili. Tuto výbavu si přinášíme od předků, kterým v době nedostatku potravy vyhovovala. Přestože máme potravy dostatek, organismus má tendenci energii nadále střádat, např. omezíme-li příjem potravy při redukční dietě.

Ne. Existují případy monogenních typů obezity, kdy postižený člověk má gen, který nefunguje a způsobí narušení fungování metabolismu a regulace energetické rovnováhy. Porušený gen, ovlivňující energetickou rovnováhu na úrovni centrálního nervového systému, způsobí, že člověk neustále pociťuje hlad, a vede k obezitě. Případy lidí, kteří nevydrží chvíli bez jídla, existují. Na základě výzkumu těchto raritních případů jsme schopní porozumět, jak náš organismus funguje z hlediska řízení energetické rovnováhy. Každý si myslí, že tloušťka vzniká z přejídání, ale není to tak. Nositelství takového genu je sázka do loterie, je to osud. Nesmíme tyto lidi zatracovat, protože oni za to vlastně nemohou. Naopak, na takové lidi musíme koukat s respektem. Myslím, že i když ve většině případů tyto formy obezity neumíme léčit, vysvětlení příčiny vzniku obezity se setkává s porozuměním u rodičů. I v tom vidím pokrok v oblasti genetického bádání.

Lidé trpící monogenním typem obezity (tj. obezita vzniklá porušením jednoho genu regulujícího energetickou rovnováhu) jsou schopní zhubnout, ale nedokážou hmotnostní pokles udržet. Prováděli jsme studii u českých dětí s velmi ranou obezitou (tj. vznikem v prvních letech života). Jsou to případy opravdu těžké obezity, kdy v roce života mají patnáct, ve třech letech až třicet kilo tělesné váhy. Představa, že by tyto děti celoživotně vydržely dodržovat redukční dietu, je nereálná. Máme jedince, kteří podstoupili pod lékařským dohledem redukční programy v lázních po dobu šesti týdnů a zhubli. V jejich případech jsou to enormní úbytky – deset patnáct kilo za šest týdnů. Jak se však vrátí do prostředí, které je obezigenní, tak nedokážou dodržovat doporučenou změnu životního stylu. Pocit hladu je silnější než jejich vůle. Naše prostředí je velkým lákadlem nejen pro obézní. V dnešní době je to zejména pro lidi s obezitou velmi těžké, jsou vystaveni reklamám na všechny možné dobroty. V tomhle je potravinářský průmysl neomalený.

Ve většině případů se monogenní typ obezity dosud ovlivnit nedá, i když jde vlastně v genech o malou chybu – obézní lidé mají chybný protein, který nedovede signalizovat „už nemám hlad“, a tihle lidé neznají pocit sytosti. Zkouší se ovlivnění porušené osy např. farmakologicky. Genetika jde velmi rychle kupředu. Existuje porucha jednoho genu, genu pro leptin, kterou můžeme léčit už dnes samotným leptinem – hormonem, který je zapojen v celé kaskádě regulace naší energetické bilance. Takoví lidé jsou velkými raritami, v České republice jsme je zatím neregistrovali, avšak určitě se vyskytují i v naší populaci. Lidem, kterým leptin chybí, se od roku 2003 každodenně a doživotně podává injekčně leptin, tudíž podobně jako inzulin diabetikům. Z těchto obézních lidí se pak stávají normální štíhlí lidé. To je prozatím jediný úspěch v léčbě monogenních forem obezity.

Pohled na obezitu se změnil. Dříve lidé žili v nedostatku potravin, a ti, kteří měli kila navíc, přežili. Hubení v rámci různých pandemií umírali. Když se podíváme na obrazy z baroka, tak se zobrazovali lidé ve své hojnosti, vždycky měli kila navíc – a byl to ideál krásy! Nebo se podívejme na Věstonickou Venuši jako ideál hojnosti a plodnosti. Nyní se ten názor změnil prostředím, ve kterém žijeme, ideálem se stala štíhlá postava, přesto geny zůstávají stejné. Obézní lidé jsou mnohdy neohrabaní a fyzicky méně výkonní, obézní děti jsou vystaveny posměchu svých spolužáků, v řadě profesí je obézní jedinec diskriminován a zejména obézní ženy trpí ztíženým společenským uplatněním a problémy v partnerských vztazích, depresemi…

To je dáno prostředím, ne geny. Genetická výbava se nezměnila, prostředí ji nedokáže ovlivnit. Dorazil k nám americký způsob života a s ním epidemie obezity. Málo se hýbeme, do práce jezdíme auty, používáme výtahů a pohyblivých schodů, práci nám usnadňuje automatizace. Velkou část času strávíme u počítačů a televize. K tradiční české kuchyni přibyla rychlá občerstvení a v restauracích se zvětšila velikost porcí. Nedali jsme si pozor, reklamy na nezdravé potraviny jsou všude kolem nás. Ve školách se instalují automaty na sladké nápoje a sušenky, to je nepochopitelné. Tloustnou nám děti, což je velký problém, protože špatných jídelních zvyklostí, kterým se člověk naučil v dětství, se těžko zbavuje v dospělosti. A málokteré dítě si vezme místo brambůrků mrkev – chuťové pohárky jsou rozmazlené… To je pro naši populaci neštěstí. Škoda, že jsme se nepoučili z následků nárůstu obezity od Američanů a neučinili efektivní kroky k zamezení nárůstu obezity u nás. Obezita dětí povážlivě stoupá například i v Číně, protože i tam přebírají západní životní styl. Příkladem vlivu prostředí na rozvoj obezity jsou například indiánské kmeny Pima. Indiáni, kteří žijí jako zemědělci ve svém původním prostředí, jsou štíhlí – jakmile však praktikují americký životní styl – ztloustnou a mají těžké zdravotní komplikace vyplývající z obezity. Je to samozřejmě vše o prostředí. I vychrtlí Afričané, kteří by se přemístili do civilizace a začali jinak jíst, asi nejspíše ztloustnou. To je i případ Japonců žijících v Kalifornii.

Podíl dědičnosti na rozvoji běžné obezity se udává mezi čtyřiceti až sedmdesáti procenty. Pokud se vezmou dva obézní jedinci, mají v sedmdesáti procentech předpoklad, že se jim narodí obézní dítě. Je to osud, ale dá se změnit, pokud se nejedná o výše zmíněný monogenní typ obezity. Člověk se musí snažit.

Všeobecně platí, že nemocnost a předčasná úmrtnost jsou u obézních jedinců větší než u jedinců štíhlých, což souvisí s komplikacemi obezity. S obezitou, a to nejen u dospělých, ale též u dětí, vzrůstá nebezpečí cukrovky druhého typu, ztukovatění jater tzv. steatózy, zvýšeného krevního tlaku a poruchy krevních tuků. To vše přispívá ke vzniku závažných kardiovaskulárních onemocnění, jako jsou například srdeční infarkty a mozkové mrtvice. Nesmíme opomenout větší náchylnost k určitým nádorovým onemocněním a rovněž ortopedické a kožní problémy. Obezita tedy není zdaleka jen kosmetickou záležitostí, představuje pro obézního jedince hrozbu z hlediska vážných nemocí, avšak je též velkou psychickou zátěží. Obézní jedinec se vesměs potýká se špatnou fyzickou kondicí. Točí se v bludném kruhu.

Obezitě jsem se částečně věnovala již na fakultě při nutričních konzultacích pro obézní. Samotné genetice obezity pak v rámci svého postgraduálního studia. Když jsem seděla v laboratoři, pipetovala jsem krev a analyzovala geny, fascinovalo mě, jak jedna malá chybička v jednom nukleotidu může člověku kompletně změnit život. Že může být život ovlivněn na molekulární úrovni. Je jasné, že obézní lidé mají ten život těžší.

V naší republice je celkem dobře vypracovaná péče o obézní dospělé, a protože začínají být obézní i naše děti, tak jsou v některých fakultních a krajských nemocnicích v rámci endokrinologických poraden lékaři, kteří se starají o obézní jedince. Je jich však velmi málo. Je třeba si uvědomit, že léčba obezity je běh na dlouhou trať, vyžaduje dlouhodobou komplexní změnu životního stylu. Ta však se těžko prosazuje v současném obezigenním prostředí.

Bylinky? Pokud se budou pít místo slazených nápojů, tak jistě (se smíchem). V léčbě obezity nelze spoléhat na žádné zázračné léčebné přístupy. Použití léků a chirurgické léčby se dnes uplatní jenom u některých obézních v době dospívání a nikoli u dětí. Je třeba zdůraznit, že i u dětí je základem léčby obezity celoživotní změna životního stylu, tj. jídelních zvyklostí a pohybových návyků.