Všichni chceme, aby byl náš mozek co nejvýkonnější a to do vysokého stáří. Všichni se totiž bojíme demence. Dokáží vědci vyvinout zázračnou pilulku která by náš strach z demence vymýtila? Ptali jsme se doma, ptali jsme se v zámoří.

Pilulka proti demenci

Známý herec a režisér Martin Huba mi jednou důvěrně sdělil, že by si strašně přál aby byl geneticky po své matce (operní pěvkyně Mária Kišoňová Hubová). Prý se ho ještě v den své smrti ptala, co čte a jestli v ten den něco četl. Operní pěvci a dirigenti mimochodem vévodí tabulce povolání, v nichž se lidi dožívají vysokého věku ve vynikající kondici.

Proč právě lidi ze světa vážné hudby míjejí tak potupné diagnózy jakou je demence Alzheimrovy nemoci? Pravděpodobně proto, že vyžadují hodně fyzické námahy a také neustálé používání mozku.

Profesor Pavel Kalvach, jeden z našich nejuznávanějších odborníků na výživu mozku nám v rozhovoru vysvětlil, že

- Udržení kvalitní mozkové funkce a celkové bystrosti je genetický dar. Některé studie ukazují, že demence se dostavují v mladším věku u osob málo výkonných. Myslím tím malou výkonnost od dětství. Otevřeně můžeme hovořit o přímé souvislosti mezi délkou studia – tedy učením se – a pravděpodobností demence ve stáří. Lidé s menším počtem studijních let prodělávají demenci dříve. Pravděpodobně to ale nebude pouze počtem let strávených ve škole, ale také predispozicí – nadáním. Méně nadaní jedinci mají některé geny podobné jako alzheimerovská demence. Bystré stáří je třeba hledat i ve výkonnosti kardio-vaskulárního systému a ve stavu mozkového cévního stromu.

Jak toho docílíme?

- Moudří lidé vědí, že mají sportovat a také sportují. Někteří z nás ale pro své intelektuální zaneprázdnění zapomínají na své tělo – používají ho pouze jako podstavec pod hlavu. Kdo si občas nerozproudí celý kardiovaskulární systém a nerozběhne se do větších sportovních aktivit, zadělává si na demenci. Existuje zajímavá studie na vzorku více než 100 000 amerických zdravotních sester. Při nástupu do zaměstnání byla shromážděna zdravotní data těchto sester a po dobu patnácti let se zaznamenávaly jejich životní návyky. Výsledek? Pohyblivější sestry nebyly tak často postiženy dopady mozkové aterosklerózy.

Jaký je váš pohled, pane profesore, na výživu mozku pomocí různých podpůrných látek s obsahem gingo-biloba, rybí tuk, lecitin, komplexy vitamínů?

- V zásadě jejich efekt připouštím. Léky s obsahem gingo-biloba se pro povzbuzení aktivity mozku pacientům léčených na neurologických klinikách podávají.

Doktor David Dosa (autor knihy „Vizita s Oscarem“) je geriatr, přednáší medicínu na Brown University v americkém městě Providence.

Příčina Alzheimerovy demence a další související poruchy paměti zůstává poněkud záhadou a to přes intenzivní výzkum. Víme, že existuje genetická dispozice... Jinými slovy, pokud jste z rodiny, kde nejbližší příbuzní trpí Alzheimerovou demencí, jste více ohroženi. Neznamená to ale, že určitě onemocníte. Jsou známy případy jednovaječných dvojčat, kdy se u jednoho rozvine demence, zatímco druhému z dvojčat se vyhne. Jsou tady i faktory životního stylu, jako je stravování a pohyb. Jelikož tuto otázku dostávám velmi často, s plnou odpovědností mohu říct, že obav z demence se zbavíte když budete pravidelně cvičit, jíst zdravě, budete aktivní v životě, nebudete kouřit a budete mít pod kontrolou svůj cholesterol i krevní tlak.

Jaké jsou nejnovější poznatky o Alzheimerově chorobě?

Přes intenzivní výzkum platí pravidlo, že nejdůležitější je co nejdřív rozpoznat symptomy nemoci a zabránit její progresi. Nelze očekávat, že v nejbližším desetiletí bude vyvinut lék proti Alzheimrově nemoci. My prostě nevíme, jak se ta mrtvá tkáň v mozku vypěstuje. Doufám, že se ve svém odhadu mýlím, protože statistiky o počtu lidí v západním světě trpících demencí jsou děsivé.

Jakými procesy musí klienti projít před přijetím na vaši geriatrickou kliniku?

Diagnóza demence se obvykle stanovuje klinicky. Obecně se prování pomocí rutinných testů paměti. Můj spolehlivý test pro určení demence: když klient nezvádne zadání nakreslit na papír polohu hodinových ručiček, když řeknu například: 17 hodin 35 minut, 19 hodin 45 minut. Pacienti v prvním případě mají tendence dávat malou ručičku na sedmičku a ve druhém případě na devítku.

Pacienti, u nichž se potvrdí demence bývají také často uzavření, izolovaní. Demence není jen porucha paměti, ale i chování. Lidé, kteří byli vždy zábavní, trpí depresí, smutkem. Někdy se naopak stane, že se dopouštějí společensky nevhodných věcí, začínají jim dělat potíže běžné věci: placení účtů, řízení auta, telefonování.

Jaký byl věk nejmladšího klienta vaší kliniky?

Měli jsme pacienta ve věku 40 let, ale obecně se prezentace nemoci vyskytuje ve věku 70-80 let.

Jak je drahý pobyt na vaší klinice? Platí něco zdravotní pojišťovna?

Zdravotní péče o chronicky nemocné lidi je ve Spojených státech úplně špatná. Země, která se pyšní posledními technologiemi a je schopna poskytnout kdekoliv a kdykoliv nejlepší akutní speciální péči nemá propracovaný fungující systém prevence a léčby chronických nemocí. Hospitalizace v ústavech sociální péče není zahrnuta v běžném pojištění, je třeba si takovou pojistku zvlášť platit. Lidé si to bohužel neuvědomují a je pozdě na nápravu, když už je hospitalizace nezbytná. Pobyt na naší klinice stojí klienta víc než 10 000 dolarů měsíčně. Není třeba dodávat, že většina lidí nemá úspory na víc než jeden-dva roky.

Jaké jsou u vás platy lékařů a zdravotních sester?

Liší se to podle lokality (ve venkovských oblastech vydělávají kupodivu víc) a odbornosti. Odborníci vydělávají asi dvojnásobek toho, jak lékaři v primární péči, ti vydělávají 100-200 tisíc dolarů ročně. Sestřičky obecně vydělávají mezi 60 až 100 tisíc dolary ročně.

Sídlo duše

Byl to René Descarts, komu se podařilo v přelomovém 17. století přenést sídlo lidského rozhodování ze srdce do hlavy. Nebyl na to sám. Epicentra tohoto „neurocentrického století“, v Leidenu, Paříži, Oxfordu, Londýně, Bologně, Padově, Utrechtu, Basileji se rojila osvícenými badateli, kteří sestavovali mozaiku pravděpodobností v opoře o anatomické pitvy i fyziologická pozorování.

Lidé starověku a středověku pociťovali malou souvislost mezi svými rozhodnutími a nějakým konkrétním orgánem svého těla. Prožívali své okolí, reagovali na ně, volili své činy, leč neznali odkud a proč taková rozhodnutí pramení. Domnívali se, že plní vůli Bohů, později že orgánem jejich rozhodnutí je srdce.

Descartes umisťoval centrum duše do mozkové epifýzy, glandulla pinealis, drobné šišinky nad mozkovým kmenem, opředené jemným pletivem tepének a žil. Anatomie však nebyla jeho hlavním tématem, šlo mu spíše o pohledy filosofické. Až v Oxfordu se v letech 1644-46 povedlo rozvinut hodnotnou pitevní školu Thomasu Willisovi (1621-1675). Tým anatomů měl smlouvu s městem, že každý popravený zločinec v okruhu do 20 mil kolem města, jim bude předán k pitvě. Výjimečně byli pitváni i vyšší příslušníci kléru, nebo i aristokrat po těžké nemoci. K Willisovu údivu se ukázalo, že orgány plebejců se nijak neliší od výstavby těl urozených. Mozek přitahoval pozornost těchto badatelů zvláště pronikavě. K čemu byly asi mozkové komory? Mohla právě v nich sídlit duše člověka? Nebo to snad byl mozeček se svým nápadným vzorkem „stromu života“? Christopher Wren pilně kreslil řezy mozkovou tkání a Willis spekuloval, nakolik spojení nervů a míchy s mozkem může mít význam v dostředivých a odstředivých informacích. Odehrává se právě na těchto nervech ten „reflex“, který definoval za La Manšským průlivem onen uznávaný René Descartes? Vše směřovalo k tomu, že jedině na základě přesných anatomických zjištění a očividných pozorování lze budovat představu o duševních funkcích. (výňatek z obsáhlého materiálu, který redakci poskytl prof.Pavel Kalvach)