Pozorovatelka

Jak se mohl někdo mladý tolik upsat dokumentu v době, kterou dobře zná moje generace. Proč někdo chtěl zaznamenávat kolem sebe šeď socialismu? Neodpustím si tyto otázky a kladu je Heleně Třeštíkové, tvůrkyni vynikajících dokumentů, jako první.

Já tvrdím, že život je zajímavý vždy. I kronikáři zaznamenávali dění ve společnosti, ať se dělo, co se dělo. Dokument je kronice trochu podobný. Kdybych žila v době, kdy neexistoval film, byla bych asi nějakou kronikářkou. Já jsem si psala asi od svých jedenácti let deník. Vždy mi totiž připadalo zajímavé zaznamenávat dění týkající se věcí kolem mne. Když jsem četla své záznamy s odstupem několika let, nevycházela jsem z údivu: Byla jsem to já, kdo to psal?...

Po přečtení knihy „Deník Anny Frankové.“ Ta kniha mě jako dítě fascinovala. A ještě k jedné věci se váže moje “kronikářství.“ Přibližně v těch jedenácti letech jsem měla tyfus a ležela jsem šest týdnů v nemocnici. Právě tam jsem začala psát svůj první deník a už jsem nepřestala. Nemyslím si, že moje deníky mají nějakou literární hodnotu, ale pro mě to bylo důležité i později. Sledovala jsem konfrontaci postojů. Sledovala jsem, jak se lidé mění.

Autentické lidské životy jsou pro mě zajímavé fascinujícím způsobem. V životě každého člověka je něco, co stojí za zaznamenání. Že jsem mnoho let pracovala. v nepříliš veselé době, s tím nejde nic dělat. Nikdy jsem nechtěla emigrovat, chtěla jsem žít doma a naplnila jsem si svůj život dokumentem. V době, kdy jsem se rozhodla pro studium dokumentární tvorby, jsem vlastně osobně neznala nikoho, kdo by se věnoval dokumentu. Dlouho jsem si dokonce myslela, že se budu, stejně jako moje maminka, věnovat výtvarnému umění. Dokonce i střední školu mám výtvarnou. A dokument v té době ani populární nebyl. Občas se promítaly dokumentární filmy jako předfilmy a pak v televizi. V televizi to ale byla spíš propaganda, než dokument. Byla to vlastně v těch mých osmnácti letech docela drzost. Nebylo nic, co by mne posilovalo v tom, že bych byla v profesi úspěšná. Nebo že bych tu profesi vůbec dělat mohla. Když už jsem byla na FAMU, to už jsem opravdu věděla, že je to ta cesta, kterou chci jít.

Je to sledování života několika manželských párů od momentu svatby v roce 1980 a doplnili jsme starý dokument sdělením, jak ti lidé žijí dnes. Obraz života v tom socialistickém „bezčasí“ a obraz jejich dnešního života je hodně vypovídající.

Když jsme se rozhodli pro natočení toho dokumentu, ani nás nezajímaly sociální poměry. Vybírali jsme náhodně na matrice z lidí, kteří se hodlali brát. Trochu jsme dbali, aby bylo zastoupení těch mladých manželů z hlediska vzdělání. Jinak nic. Byl to můj první časosběrný experiment. Točili jsme to od roku 1980 do roku 1986 a dokument měl po odvysílání v televizi docela velký ohlas. Metoda mě docela zaujala a věnovala jsem se dál jiným projektům. To, že se k „Manželským etudám“ vrátím, mě napadlo v průběhu devadesátých let. Velmi příjemně mě překvapilo, že s výjimkou jednoho muže z páru, který se rozvedl, všichni, o nichž dokument byl, souhlasili s pokračováním natáčení svých osudů.

O některých věcech lidé nechtějí mluvit a sami to řeknou. Rozhodně se nesnažím je nachytat nebo čmuchat kolem jejich soukromí. Co jsou ochotni mi říct, mi řeknou a já to respektuji. Velmi se snažím, aby jim dokument neublížil. Oni se i dávají v šanc, zveřejňují svoje postoje a názory.

Je to jiné. Před rokem 89 nebylo dokumentu tolik a nebyl ani problém s financováním projektu. Když jsem zadala téma a dramaturgie to téma přijala, už jsme s penězi problém neměli. Když teď chci točit složitější věci, nespoléhám na peníze od televize. Musím se o jejich shánění postarat sama. A tak mi kromě dokumentární tvorby hodně času zabere shánění peněz, zpracovávání podkladů pro granty z fondu kinematografie. Před časem jsme zkoušeli i sponzory, ale dokument není oblastí, kam by se sponzoři hrnuli. Na druhou stranu se změnila technologie natáčení - předtím jsme točili na film, teď je to videotechnologie - a nejsme tak limitováni materiálem.

Každá mladá generace do jisté míry neguje tvorbu svých předchůdců a všechno chce dělat jinak. To je nezbytný předpoklad vývoje. Některé nápady studentů mě překvapí. Vím, že bych nikdy věci neřešila tak jako oni. Oni jsou v některých věcech takoví razantnější, provokativnější, drsnější. Myslím si, že dokument začíná být sledovanější a má větší publicitu. Nikdy to nebude většinový žánr, ale to mi vůbec nevadí. Studenti neustále nastavují nová témata, nové otázky a ve škole o tom všem diskutujeme.

Na rozdíl ode mě - pozorovatele - mají mladí dokumentaristé snahu věci ovlivňovat. Příkladem je dokument “Český sen.“ Byl to projekt, kdy studenti provokovali reklamou společnost a lákali lidi na otevření nového hypermarketu. Byla to provokace, která vyústila vlastně v kritiku konzumu dnešní společnosti a toho, jak nás hypermarkety ovlivňují a pohlcují. Studenti se tímto projektem dostali dál, než kdyby jen zaznamenávali konzumní chování lidí. žít si té přírody co nejvíc.