Rehabilitační péče v Severní Americe

V nedávné diskuzi s českým partnerem mi byly položeny dvě otázky:
- jak zviditelnit kvalitu lázeňských služeb na americkém kontinentu, neboli jak nabízet české lázně Kanaďanům a Američanům? Když mi byla tato otázka položena, okamžitě mě napadlo – české léčebné lázně by měly být nabízeny především jako centra fyzioterapie a komplexní léčebné a preventivní péče s využitím přírodních léčebných zdrojů. Myslím si, že takovému popisu služeb v lázních by většina potenciálních zájemců o české lázně porozuměla.
Okamžitě však následovala druhá otázka:
- jak vlastně funguje fyzioterapie na americkém kontinentu, je nějaký rozdíl mezi kvalitou terapeutů? Nic jiného mne nenapadlo než: „zásadní rozdíl mezi vzděláním a zkušenostmi terapeutů, fyzioterapie funguje dobře, ale za mnohem více peněz, které většinou plynou z kapes klientů a nikoliv z pokladen zdravotních pojišťoven!!“ V dnešním krátkém článku pominu problematiku problémů propagace českých lázní na americkém kontinentu a pokusím se přiblížit některá fakta, která upřesní postavení fyzioterapeutů v systému zdravotní péče, fyzioterapeuta tak, jak ho vidí severoamerický klient.

Historie fyzioterapie se téměř v ničem neliší od evropské – samozřejmě proto, že v předminulém i minulém století do Ameriky přicházela většina nových emigrantů z Evropy a ti samozřejmě s sebou přinášeli nejen evropskou kulturu, ale i zvyky včetně péče o zdraví. Moderní historie americké fyzioterapie se začala psát již v roce, kdy vznikla první komora APTA (American Physiotherapy Association), posléze vznikla i kanadská verze Asociace fyzioterapeutů (CPTA). Od této doby se fyzioterapie jako odbornost a profesní obor neustále vyvíjí a v dnešní podobě vypadá následovně:

KANADA - V posledních 10 letech (kanadské provincie se jedna od druhé částečně liší, protože zdravotní péče je řízena a financována jednotlivými provinčními vládami) byly služby fyzioterapeutů zařazeny do primární zdravotní péče, stejně jako služby lékařů. Ve své realitě to znamená, že služby fyzioterapeuta ve většině případů nemusí předepisovat lékař. Klienti mohou sami příslušného odborníka vyhledat a svěřit se výhradně do jeho péče. Fyzioterapeut sám diagnostikuje potřeby jednotlivých klientů a předepisuje případnou léčbu a další modality, které tento obor péče o zdraví nabízí.

Vzdělání: V Kanadě je 14 universit, které nabízejí programy fyzioterapie, studium je ukončeno graduací na úrovni magistrů. Graduovaný fyzioterapeut pak musí absolvovat praktickou část (rezidenturu) na vybraných fyzioterapeutických pracovištích a toto mu umožní registraci v komoře fyzioterapeutů (College of Physioteherpeuts). Tato registrace mu dovoluje provozování činnosti. V rámci posledního vývoje v tomto oboru též vznikl nový obor – asistent fyzioterapeuta, který končí odborné vzdělání na úrovni bakaláře.

V rámci dalšího vzdělávání existuje i komplexní systém specializovaných, akreditovaných a registrovaných programů a samozřejmě i doktorandské studium zakončené titulem PhD.

Poskytované služby: Terapeuti poskytují kompletní škálu modalit tak, jak jsou známy v České republice s tím, že někteří se v rámci dalšího studia specializují určitým směrem. Na rozdíl od českých fyzioterapeutů ve většině případů neposkytují masáže (tyto jsou určeny RMT (Registered Massage Therapist) ani hydroterapeutické modality (základní vzdělání o hydroterapii je však součástí curricula). Výjimkou nejsou ani terapeutické postupy z oblasti CAM (Complementary Alternative Medicine).

Jak jsou služby poskytovány: Malá část služeb je poskytována v nemocnicích jako doplněk nemocniční péče - buď pooperativní (nejčastěji ortopedické operace) či remobilizace po nejrůznějších onemocněních či úrazech. Největší část fyzioterapeutických služeb je poskytována v soukromých praxích – buď skupinových či individuálních. Velmi malé procento těchto služeb poskytují i velké dobrovolné organizace, jako je například Arthritis Society. Ve Spa, Wellness Centrech či Medical Spa pracuje fyzioterapeutů velmi málo, i když v rámci současného vývoje směrem k zdravotně preventivním programům jejich počet v těchto centrech přibývá.

Kdo služby hradí: Kanada, která má jednotné státní zdravotní pojištění, v roce 2002 vyčlenila fyzioterapeutické služby z všeobecně hrazených služeb. S výjimkou nemocničních služeb si každý hradí tyto služby z vlastní kapsy nebo z další individuální pojistky – připojištění, které si musí zakoupit, eventuálně s příspěvkem zaměstnavatele. Většina pojišťoven, které poskytují připojištění, hradí kolem 80 % z ceny služby a pak má roční strop (maximální částku), kterou za rok uhradí. Pouze osoby, které mají prokazatelně velmi nízký nebo žádný příjem, mohou požádat o státní příspěvek, který představuje zhruba 30% z běžných cen služeb a je omezen počtem těchto služeb v jednom kalendářním roce. Výjimku tvoří pouze některá dětská onemocnění vyžadující rehabilitaci. Běžná cena jedné návštěvy u fyzioterapeuta (zhruba 30 min) se pohybuje mezi $ 60-95.

Fyzioterapeutické služby v USA mají srovnatelné parametry s tím rozdílem, že Spojené státy mají odlišný a komplikovaný způsob zdravotního pojištění a větší cenovou variabilitu za tyto služby.

Zásadním rozdílem mezi fyzioterapeutickými službami, podle mého názoru, není kvalita terapeutů ani poskytovaných služeb, ale jejich dostupná cena a především pak cena rehabilitačních rekondičních či regeneračních programů, které služby fyzioterapeutů obsahují a které mohou lázeňská zařízení s možností ubytování a využití místních přírodních zdrojů nabídnout ve srovnatelných cenách.