Stigma

- Příčin je celá řada. Duševní poruchy jsou tradičně spojeny s určitým stigmatem. Označení být duševně nemocným je stále bráno jako něco, co člověka ve společnosti diskvalifikuje. A to i přesto, že se mnohé změnilo. Kdysi dávno byli duševně nemocní trestáni za své abnormní projevy. Dnes se samozřejmě nic takového neděje, ale předsudky vůči těmto lidem přetrvávají. To za prvé. Za druhé je naprosto evidentní, že duševních poruch dnes ve společnosti přibývá. Odhalují to studie z mnoha zemí současného světa, především toho vyspělého.

- Když medicína zvládne porodní úmrtnost, infekční choroby, nedostatek potravy, dostatek kvalitní pitné vody, tak se najednou objeví jiné choroby, které jsou velmi významné. Jsou to choroby onkologické, kardiovaskulární a … neuropsychiatrické. Když se tímto problémem zabývala Světová banka, nebo Světová zdravotnická organizace, dospěly k závěru, že ve vyspělých zemích jsou právě neuropsychiatrické choroby největší ekonomickou zátěží.

- Ani ne. Jednak vím, že neuropsychiatrické choroby postihují z celoživotního hlediska až polovinu populace - to ale není nic tak výjimečného, vždyť jiné choroby jsou také relativně časté. Podstatnější jsou dvě věci: věk, v němž nejčastěji duševní poruchy začínají, je 14 let, a že člověk postižený duševní poruchou končí život dříve než duševně zdravý člověk.

- Příčin je více. Jednak 10 až 15 procent pacientů trpících depresí, spáchá - přes veškerou péči - sebevraždu. Dnes se dostáváme i pod 10 procent, ale stále to není dobré vysvědčení. Dokonce mohu říct, že ve vyspělých státech a v posledních letech i u nás začíná sebevražd přibývat především u mužů. Druhým problémem je, že někdy chápeme duševní poruchu pouze jako porušenou psychiku, ale ono se jedná o chorobu celého těla. Je například prokázáno, že depresivní člověk má postižený endokrinní systém, imunologickou reaktivitu, kardiovaskulární aparát. Pravděpodobnost přežití člověka, který prodělal infarkt myokardu a současně trpí depresí, je právě díky depresi nižší. Samozřejmě to dále závisí na životním stylu některých typů pacientů s duševní poruchou - nadměrné kouření, nedobré stravovací návyky či malá fyzická aktivita. To všechno přispívá k tomu, že lidé s duševní poruchou žijí v průměru méně dlouho než lidé bez duševní poruchy. Jejich úmrtnost není tak dramatická a mediálně zaznamenávaná jako u onkologických a kardiovaskulárních poruch, ale jejich kvalita života, jejich pracovní výkonnost je výrazně narušena. Často se jedná o opakované pracovní neschopnosti, o propad v sítu zaměstnaneckém i sociálním. To představuje pro každou společnost enormní zátěž. My nemáme tu největší ekonomickou zátěž v přímých nákladech - do léčby se málo investuje - největší ztráty nese pak společnost: pracovní neschopnost, invalidita, předčasné úmrtí. Je prokázáno, že optimalizací přímých nákladů - kvalitní léčby - se v některých modelových situacích snižují právě ekonomické náklady společnosti až o 50 procent. Ptám se: vyplatí se tedy investovat do přímé léčby a do primární prevence, nebo ne?

- Jako dobrý příklad je možno uvést sebevražedné jednání. Primární prevencí sebevražd je včasná diagnostika a správná léčba depresivních stavů. V roce 2000 jsme se v rámci průzkumu ptali lidí, kam by se v případě deprese obrátili o pomoc. Vyplynulo z ní, že část lidí by si tento problém nechala pro sebe. To jsou pak ty překvapivé sebevraždy. Ti lidé se samozřejmě obracejí o radu, o pomoc ke svým nejbližším příbuzným, známým… Toto zázemí je velmi důležité. Prvním lékařem - odborníkem, ke komu se pak lidé obracejí o pomoc, je praktický lékař. Teprve pak následuje psychiatr, psycholog a jiní odborníci. Proto je spolupráce s praktickými lékaři pro psychiatry velmi důležitá. Všichni víme, že na našich silnicích vloni zemřelo vloni 1 200 lidí. Ale že 1 600 lidí spáchalo dokonanou sebevraždu, nikoho nevzrušuje...

- Já bych to přece jen ještě malinko posunul. Toho zla je v naší společnosti stále dost, takže si myslím, že mnoho lidí se stále rozhoduje mezi dobrem a zlem. Pro lidskou psychiku je ale samo rozhodování mezi různými variantami obtížné. Nejjednodušší je plnit příkazy. Když příkaz vyplníte špatně, vždy můžete říkat, že za to může někdo jiný, že bylo špatné zadání. Vina je v každém případě někde jinde, a to je pro naši psychiku příjemné. Kdežto jakákoliv možnost rozhodovat, vážit a hlavně nést potom za své rozhodnutí odpovědnost, to je samozřejmě těžší. Možnost rozhodování je nyní samozřejmě větší než byla v minulosti, a to je pro nás všechny náročné.

- Úplně jinak - to bych nemohl říci. Základní sloupy psychiatrické péče jsou v zásadě stejné. U nás stále máme systém, který klade důraz na ústavní péči. V posledních letech se velmi rozvinula ambulantní složka, to samé se bohužel nedá říci o komunitní péči. Máme málo akutních nemocničních lůžek, ústavní péče je zabezpečena z 90 procent ve velkých psychiatrických léčebnách. Takže všechny tyto součásti máme, jenom proporcionalita je trochu jiná a... zázemí horší, množství zdravotníků menší.

- Určitě, jen posun k lepší kvalitě bude stát peníze. My samozřejmě máme plány, bez politické a ekonomické podpory je ale nelze uskutečnit.

- Typickým pacientem s duševní poruchou je pacient s neurotickými obtížemi, který normálně chodí do práce, normálně žije, ale trpí jeho kvalita života různými úzkostmi, depresemi, poruchami spánku.

- Všichni ne, ale je fakt, že duševní poruchou někdy během svého života trpí každý druhý člověk. Krajní příklad psychiatrického pacienta je jedinec s nepříznivě probíhající schizofrenií. Ten skutečně potřebuje pomoc. My jsme byli zvyklí, že takoví lidé byli umístěni do psychiatrických léčeben a tam dlouhodobě docela dobře přežívali. Moderní léky však jejich osud podstatně zlepšily. Pro některé z nich by bylo lepší, kdyby nemuseli žít v léčebně ale v rámci své komunity, v rámci své obce. Ale potřebují nějakou podporu, denní program, člověka, který jim bude více méně pomáhat řídit jejich život. Oni bezpochyby potřebují nějakou denní náplň např. ve formě práce v chráněných dílnách, rehabilitaci apod. Lepší kvalita života těchto lidí ale něco stojí… Je však třeba zdůraznit, že pro určitou část pacientů nějaké ústavy dlouhodobé péče potřebovat budeme i v budoucnu.