Věra Jourová je hezká žena, která se už po pár měsících ve funkci ministryně stala miláčkem národa. Úsměvu a bezprostřednosti Věry Jourové ale předcházelo něco, co bychom s ní neměnili: vězení. Nechtěně nabyla zkušenost, která jí ale dala – paradoxně – nevídanou sílu do života.

Tristní hubnutí

Jako náměstkyně ministra pro místní rozvoj vypadala Věra Jourová v roce 2006 poněkud blahobytně. Sezení v úřadě bez nulového pohybu se – i bez přejídání – na postavě projevilo. Ručička na váze kmitala dobře přes osmdesát kilo. Pak šla kila velmi rychle dolů.

Začala jste hubnout řízeně?

Neřízeně, ocitla jsem se měsíc v kriminálu, kde jsem za ten měsíc zhubla třináct kilo. Pět kilo jsem ale zhubla ještě týden předtím, na zahraniční cestě, kde už ke mně pronikly zprávy o tom, že se něco špatného doma děje a mám být do toho vtažena. Přijela jsem domů o pět kilo lehčí. Hubená, šedivá, bez života. Můj tehdejší přítel plakal, měl rád kyprou ženu plnou života a přijela zlomená troska...

Omluvám se za naivní předchozí otázku. Samozřejmě vím, že jste byla nespravedlivě obviněná, ale netušila jsem, že spojíte vyprávění o hubnutí s tak tristní hubnoucí terapií jako je vězení. Co se dělo s vámi a s vaší váhou dál?

Váhu se mi povedlo nějakou dobu udržet, po čase jsem opět začala kila nabírat. Věděla jsem, že pořádnou práci po tom skandálu nezískám, přitom jsem měla hypotéku, dvě děti, které byly na škole. Navíc moje sedmnáctiletá dcera upadla ze šoku z mého zatčení do těžké deprese a deprese ji fyzicky paralyzovala. Přestala chodit. Trvalo čtyři měsíce, než jsem ji opět doslova postavila na nohy. A co vy?

Pustila jsem se do denního studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Imatrikulace byly na den přesně rok po mém zatčení. V aule při imatrikulaci mi tekly slzy, věděla jsem, že se konečně reálně odrážím ode dna a dokážu opět zvýšit svoji cenu na trhu práce.

Z čeho jste žila?

Dělala jsem projekty pro některé východoevropské země, které stály o moje zkušenosti ze státní správy. Dělala jsem konkrétně pro Rumunsko, Černou Horu, Makedonii. Nejvíc projektů jsem udělala pro Rumunsko, které využívalo mých služeb celé tři roky. Poslední ročník na studiích – to mi bylo už 47 let – byl velmi, velmi těžký. Musela jsem se soustředit na studia, nemohla jsem vydělávat peníze a ze sezení u počítače v kombinaci se stresem ze zkoušek, z nedostatku peněz, šla moje váha rychle nahoru. Bez pomoci přátel bych to ani nebyla zvládla, žila jsem totiž na dluh.

Byla vám ta právnická fakulta k něčemu? A proč jste vlastně nestudovala dálkově?

Pražskou právnickou fakultu nelze studovat dálkově. A jestli mi škola k něčemu byla? Určitě, bez právnického vzdělání bych se vůbec nepustila do politiky a nepřijala bych vysokou funkci ve státní správě. Znám zákony, vím, čeho se vyvarovat, na co si musím dát pozor. Myslím, že právní povědomí lidí je u nás velmi malé, lidé neovládají zákony. Já už je ovládám a jsem v politice i v životě jistější. Třeba?

Třeba nepřijímám zásadně žádné cenné dárky. Nedávno jsem slavila 50. narozeniny a bylo hodně gratulací. Jedna firma mi poslala jako dárek drahý značkový šátek. Byl v mé kanceláři asi dvě minuty, pak jsem značkový šátek poslala zpátky na adresu firmy, která dárek poslala. Další takovou věcí, na kterou dávám pozor – vlastně si nemusím dávat pozor, nedělám to – jsou schůzky mimo kancelář. Všechny schůzky a setkání absolvuji zásadně ve své oficiální pracovně. Po zkušenostech ze studií více naslouchám mladým chytrým lidem, kterými jsem bývala na škole obklopena, po zkušenostech z kriminálu si více všímám problémů bezdomovců. Vím, jak snadno se člověk dostane na dno, když najednou přijde o práci, o zázemí rodiny, o zdraví. Vždyť já jsem na podzim 2006 zůstala najednou bez práce, ohrozila jsem rodinu, ohrozila zdraví své dcery. Odchodem do Bruselu nechávám například své auto dobrovolným sociálním pracovníkům, kteří chtějí zlepšit situaci Romů a bezdomovců na Severní Moravě. Ti sociální pracovníci dělají dobrovolně věci, které normálně neoceňujeme.

A jak to bylo po studiích práv s vaší fyzickou kondicí?

Špatně. Byla ze mne osmdesátikilová koule, unavená ženská s druhým vysokoškolským diplomem.

Teď ale vypadáte dobře...

Já ty nadbytečná kila začala po skon-čení studií jednoduše vyběhávat. Nejdřív jsem uběhla pouze pár set metrů, postupně se ale moje kondice zlepšovala a teď uběhnu čtyři-pět kilometrů. Sna-žím se běhat alespoň dvakrát v týdnu, úplně nejlepší to bylo na letošní dovolené v Itálii, kterou jsem strávila se synem a s jeho rodinou – mám ročního vnoučka. Tam jsem se synem běhala každé ráno bosky po pláži. To bylo na kondici bezvadné.

Jak je možné, že po takovém traumatu a podrazu svých kolegů opět důvěřujete lidem a pustila jste se do veřejného života?

Já už jsem taková, věřím lidem, věřím, že se s právnickým vzděláním dokážu „uhlídat“, pokud jde o případné nástrahy. Prostě nevydržím se neplést do veřejných věcí.

Jste dobře jazykově vybavena a to není u generace vašich vrstevníků obvyklé...

Moji rodiče založili v Třebíči folklórní soubor, ve kterém jsem tančila a zpívala. Se souborem jsme vyjeli dávno před rokem 1989 i na západ od našich hranic a najednou mě zlobilo, že se neumím s kamarády z jiných folklórních souborů domluvit. Pustila jsem se proto do studia angličtiny a už jsem u ní zůstala.

Chybí vám v životě něco?

Moc mi chybí maminka.

Z čeho byla vlastně obviněná věra Jourová

Policie zahrnula věru Jourovou mezi účastníky podvodného čerpání peněz (obviněni: šéf kabinetu předsedů vlády Zdeněk Doležal, starosta budišova ladislav Péťa, úředník ministerstva zemědělství Miloslav Řehulka) zevropských fondů, když nadhodnotili o 30 milionů opravu zámku budišov a opravy třebíčského zámku o 42 milionů korun. věra Jourová byla podezřelá z úplatku 2 milionů korun na základě nahrávky skrytou kamerou (na nahrávce si obvinění povídali o 2 milionech korun pro ženu jménem Věra). výsledkem celého vyšetřování bylo konstatování: je nade vší pochybnost, že věra Jourová nespáchala žádný trestný čin. věře Jourové v době zadržení (13. 10. 2006–11. 11. 2006) vykradli byt a vykradli jí bankovní účet.