„Učiteľka tanca“

V porotě StarDance z ní vyzařuje obrovská uvolněnost, sympatické sebevědomí. To se jen tak nevidí.

Mně pomohly získat životní nadhled těžké okamžiky, které mě v životě potkaly. Hrozné situace, které jsem musela řešit, mi dávají dnešní nadhled a volnost. Vše, co přijde po přežité hrůze, je už hračka. Ty těžké chvíle vždy souvisely s odchodem důležitých lidí.

Jedno i druhé. Ale to potkává každého z nás. Někoho dříve a někoho později.

Ale to s tím souvisí. Dodnes o tom nedokážu s nikým klidně mluvit, i teď se mi při vzpomínce derou slzy do očí. Nedokážu mluvit o tom, jak jsem musela odejít ze Slovenska, jak jsem musela zavolat mámě, že už se nevrátím, o tom, jak jsme obě plakaly. O tom, jak jsem nejedla a měla jsem z toho zdravotní potíže, až jsem zhubla na 54 kilo. A v tom čase jsem se už nesměla vrátit. Ten krok, který jsem udělala, dokážou, myslím, jen mladí lidé. Já už bych to znovu „nedala“. Sama nevím, kde jsem na to tehdy vzala sílu, jak jsem to mohla udělat, co člověka k tomuto kroku vede, kde vezme odvahu? Dodnes to nechápu. 

To se nedá porovnat, člověk to jednoduše nemá s čím porovnat. Člověk dělá kroky a potom se z těch situací snaží vytvořit to nejlepší. Já jsem strašně ublížila mým rodičům a mnohým lidem. Ale tehdy jsem to tak nechápala, když má člověk 24 roků, myslí si, že je život nekonečný. Byla jsem přesvědčená, že ten svět změním, až zjistím, jaký je a tím, že to budu moci mnohonásobně vrátit těm lidem, kterým jsem ublížila. Ale dnes opravdu neumím vypočítat, zda jsem některým těm lidem něco vrátila. Oni to samozřejmě chápali, protože mě milovali stejně jako já je. Takže ten osud se mnou snášeli, ale myslím si, že pro moje rodiče a moje blízké byl ten čas možná ještě horší než pro mě. Člověk někdy svým rozhodnutím strhává do nelehkých situací mnoho lidí s sebou. Nemáme ale paralelní životy, nemůžeme srovnávat. Musím zdůraznit, že mi nikdy nikdo můj krok nevyčítal.

Psala jsem jim deník, který jsem zhruba jednou za čtyři týdny posílala domů mámě. Psala jsem jí jen samé pěkné věci, nezmiňovala jsem se o tom, že mi je smutno. Psala jsem jí, že se mám dobře a já jsem se vlastně měla dobře, ten německý svět byl velkorysý, přijal nás. Západ mě šokoval a pozitivně překvapil. Nebyl takový, jaký nám ho komunisté popisovali. Dostali jsme sociální pomoc, ale žili jsme si lépe než z řádných platů na Slovensku. Všichni byli milí. Tragédií bylo spíš poznání té pravdy, o které jsem nemohla ani psát domů, protože by se k nim ty dopisy ani nedostaly. Bolest byla ještě o to větší. Život v Německu je jeden z těch velkých zážitků, který mi neuvěřitelně změnil život.

My jsme nevěděli, zda zůstaneme v Německu. Z matných informací jsme mysleli, že uprchlíky automaticky posílají do Austrálie či Ameriky. Právě proto jsme se intenzivně učili anglicky. Nevěděli jsme, že zůstaneme v Německu. Až když mě němečtí úředníci upozornili, že moje jméno – Drexlerová – napovídá, že bych mohla mít zřejmě německé předky a i nárok na občanství. Oni Němci jsou tak systematičtí, že se za pomoci starých matrik dokázal německý původ mé babičky. A ze mne se stala Němka. Němka, která neuměla německy. Německy jsem se začala učit až v Hannoveru.

Tam jsme neměli co dělat, tak jsme s manželem, který byl fyzik a můj taneční partner, tančili.

Když jsem se naučila německy, už jsme měli tak dobrou pozici jako taneční mistři, že nemělo cenu točit se jiným směrem. Proto jsem zůstala u tance.

Tehdy v roce 1987 byl v Německu tanec velmi populární. Každý týden dávali v televizi taneční soutěže, tanec zažíval boom. Dnes to až takové není. Jak jsem řekla, v tom utečeneckém táboře jsme neměli co dělat, tak jsme stále trénovali. Pak jsme se odvážili oslovit lidi, které jsme znali z mezinárodních soutěží – manžel uměl německy - a začali jsme docházet v Hannoveru do tanečního klubu. Už po krátkém čase jsme se přestěhovali do Hannoveru, nejdříve ke známým z tance a potom do sociálního bytu. Ještě chci připomenout, že když jsme ze Slovenska odjeli, byli jsme mistři Slovenska v latinsko-amerických tancích.

Na prvním mistrovství Německa jsme byli předposlední, další rok jsme to vytáhli už na čtvrté místo. A potom se nám dařilo dobře. Dnešní Němci mají větší sociální cítění, jsou korektní, dbají na dobré jméno. Žádný slušný Němec se nesnaží takzvaně urvat pro sebe větší díl prospěchu na úkor někoho jiného, podvádět, krást.

Tančím už čtyřicet let. A nudné to pro mě není v žádném případě. Mladí lidé jsou pro mě tolik inspirativní.... Je úžasné podílet se na hledání tanečních osobností, objevovat, co v nich je. Na začátku jsem si myslela, že vím, jak to mají dělat, dnes jsem ve stádiu, kdy vím spíš to, co dělat nemají. A to je důležitější, dát jim volnost, jen s nějakými mantinely, aby se mohli vyvíjet vlastní cestou.

Ano. To platí i v životě. Já jsem vděčná za velkorysost mých rodičů, kteří mi nikdy nevyčetli ani jednu z mých chyb. Táta vždy věděl, že je to úplná blbost, kam se právě ženu, ale nezrazoval mě. Snažil se zabránit pouze tomu, abych neskončila tragicky, ale nikdy mi neříkal něco vyčítavého. Rodiči jsem od malička byla směřována a věděla jsem, že budu studovat dokud to půjde a nedovolila bych si říci, že se budu věnovat třeba jen tanci. Říkali mi, ať studuji, co chci, ale že studovat budu. Věděla jsem, že když budu tancovat od rána do večera, nevadí, ale kdyby krachoval můj studijní proces, je s tancem konec. Konec asi ne, ale byly by jisté problémy, takže jsem to raději ani nezkoušela.

Otec se dokázal se vším těžkým v životě výborně vyrovnat. Byl synem živnostníka, známého martinského zlatníka, kterému samozřejmě vyvlastnili všechno, co měl a přesto nás dokonce rodiče vychovávali i socialisticky, protože věděli, že to je jediný způsob, kterým můžeme přežít. Já naštěstí měla talent na matematiku. A tam brali do našeho ročníku víc posluchačů, než se hlásilo. Každopádně to bylo jediné, co jsem směla studovat, tam se na politický profil, původ rodičů, nebral až takový ohled.

Tanec dělá lidi šťastnými. Četla jsem studii, že mezi lidmi, kteří tančí, se vyskytuje ve srovnání s ostatní populací až 76 procent méně demence. Když se lidé učí tancovat celý život, tak to velmi pomáhá.

Ano, jsem šťastná. Žiju zajímavý život, o jakém se mi ani ve snu nezdálo. Že jsem na začátku našeho rozhovoru mluvila o tom, jak mi dodalo sílu a nadhled překonávání těžkých chvil, tak to neznamená, že nejsem v životě šťastná. Mám dnes respekt opravdu před všemi lidmi. Existuje tolik různých životů, tolik různých možností, že člověk musí brát všechno s obdivem, úctou a pokorou, protože nikdo neví, co má ten člověk, který s vámi mluví, za sebou. A my, bohužel, hodnotíme pouze ten obraz, který vidíme, člověka, který je před námi. Co vlastně znamená termín úspěšní lidé? To neexistuje, to je hloupost. Na co se neustále porovnávat a hodnotit? Vždyť to nám dělá život strašně těžkým. Abych nemluvila obecně. Mám velmi blízkou přítelkyni, známe se od dětství. Ona zůstala v Martině, vdala se tam a žije tam celý život, za ten čas jsem já oběhla Zemi sedmkrát. A ona je v Martině velmi šťastná. Já jí závidím - samozřejmě v dobrém - její život a ona ten můj. My si v dobrém závidíme to, co nemáme, obdivujeme si to. Prostě někdo žije úplně jiný, ale také hodnotný život. K čemu porovnávání.

Tatiana Drexler nesnáší
koberce na celé ploše podlahy (nemá z nich pocit čistoty)
sprchy, z nichž neteče pořádným proudem voda
záclony a závěsy (drží se v nich prach)
postele s čalouněným záhlavím (nemá z nich pocit čistoty)
kastování lidí
když se mladí lidé flákají a odmítají se vzdělávat (vzdělání je podle Tatiany Drexler razítkem pod inteligenci)