Vetřelec

Všichni ti tlouštíci s nimiž pracuje, jsou vlastně nemocní lidé. Mají problém s vysokým krevním tlakem, s cholesterolem, trpí diabetem, mají problém s hybností. Většina trpí metabolickým syndromem.

Lidi si málo uvědomují, že naše lidské tělo je geneticky velmi staré. Vývoj lidského rodu trval asi 400 tisíc let. S jednotlivými změnami se pak náš organismus vyrovnával stovky let. Teď to má zvládnout za pár let prostě to nedokáže. Rozhodně ne geneticky. Jediné co dělá je, že se to nějakým způsobem snaží kompenzovat.

Pokud jde o chuť, tak ta má dvě kvality. Ta jedna kvalita je zvyková. Když si zvyknu na vysoké dávky soli, tak se mi tím vlastně určitým způsobem otupí chuťové buňky a já potřebuji tu dávku stále zvyšovat. Druhá kvalita chuti je signál našeho těla, že něco potřebuje. To může být důvod, proč máte chuť na tučné, na sladké nebo na nějaký stopový prvek. Ideálně se to pozná v těhotenství. Těhotenské chutě jsou vlastně přesně ukázka toho, jak to tělo v těhotenství začne být sobecké a začne si aktivně říkat o to, co mu chybí.Tělo se snaží všemi možnými způsoby udržovat homeostázu (vyrovnaný stav, mění se s nároky organismu).

V první fází takovéto poruchy se tělo chová logicky – cukr nejde do buněk, zvýší produkci inzulínu, aby se tam „procpal“, a zároveň udělá takové úpravy, aby se cukru dostalo jakoby více do krve. V této fázi je zvýšené množství inzulínu a ještě může být normální glykémie, ale už se může začít tloustnout. Pokud se sníží citlivost tkáně na inzulín, což může být geneticky nebo různými jinými vlivy, které už patří do metabolického syndromu, spustí se obrovská spousta různých dějů, které se to snaží dát do pořádku. Pokud se jedná o geneticky stigmatizovaného člověka, jehož rodiče a prarodiče z obou stran měli cukrovku, jsou jeho tkáně na inzulín méně citlivé. Samozřejmě, že jeho chuť na sladké bude růst. Protože buňky ho nemají. Ale on musí pochopit, že jeho tělo si s tou glukózou neumí poradit tak efektivně, jak by mělo a ty rychlé cukry, které hodně dělají výkyvy hladiny cukrů v krvi, vyloučit. Ale měl by upravit poměr bílkovin a sacharidů, protože tělo si v tomto případě bere glukózu z jiných zdrojů, ze kterých se uvolňuje pomaleji.

Může to být úplně v pořádku. Problém bývá, když se něco zasekne. Když mám chuť stále na jeden typ potravy. Strava má být obecně pestrá, máme si aktivně vybírat různé zdroje, nemáme být líní, nemáme chodit na jednu potravinu léta. Tam totiž vzniká návyk a to nemusí být dobře, protože ta jedna potravina má soubor určitých látek, kterých bude přebytek a určitý soubor látek chybí. Jednostranná strava dříve nebo později vždycky způsobí problémy.

Když už se všechny regulace nějakým způsobem zpatologizují. Tělo dělá už tolik kompenzačních věcí, že se zacyklí a vznikne nemoc. V medicíně jakmile řekneme syndrom (z řeckého „dromos“, jedná se několik příznaků, které běží společně). A metabolický znamená, že tělo se nějakým způsobem dostalo do metabolického stresu. Obrat živin se nějakým způsobem narušil a tělo se s tím snaží nějak vyrovnat. To, co známe jako nejtypičtější metabolický syndrom, jsou poruchy všech možných věcí u obézních lidí. Poměr váha : výška je hrubě orientační jev. Obézní je člověk, který má větší procento tukové tkáně, než by měl mít. Člověk, který má větší procento svalové hmoty, určitě nebude mít metabolický syndrom, protože tento souvisí s množstvím tukové tkáně, kterou jedinec v sobě má. Orientačně se říká, že pokud množství tukové tkáně přesáhne 30 kg nad mez, kterou by tuková tkáň měla vzhledem k výšce, váze, věku, pohlaví, stravovacím a pohybovým zvyklostem mít, stává se samostatnou žlázou s vnitřní sekrecí.

Ano. Ona sama sebe se snaží ochraňovat před odbouráváním. Tělo se pro zvládnutí nadváhy snaží schraňovat nějaký zdroj energie. Tady už začíná zacyklení. Tělo si na mimořádnou nadváhu zvyká, protože k nárůstu tukové hmoty dochází většinou postupně. Ale za ten zvyk se platí. Obézní člověk má na to, jakou má hmotnost, relativně méně svalové hmoty, než by měl mít. Poměr tuk a svalová hmota je většinou ve prospěch tuku.

Smůla je, že většina lidí, kteří trpí metabolickým syndromem, se začne orientovat pouze na regulaci kilojoulů. Nevšímají si poměru živin, který není jen poměr bílkovin, tuků, cukrů (makronutrienty), ale je to i dostatečný přívod mikronutrientů - to znamená vitamínů, stopových prvků a enzymů. Pokud je nevyrovnaný příjem těchto všech živin, které člověk potřebuje, tělo je ve stresu a je to jako kdybychom dostávali na našem území cizí měnu. My ji nemůžeme použít, my ji musíme za něco vyměnit a nebo ji prostě nepoužijeme, tak ji jenom uložíme. Pokud tělo dostává nekvalitní stravu, která nemá ty živiny, které potřebuje, ale naopak má různé toxiny, barvivo v sobě, různá ochucovadla – to aby se ta strava stala chuťově žádoucí, aby se obyčejné jídlo „přebilo,“ dochází k ukládání, ale zato tělo hladoví po živinách, které by normálně dostalo z normální stravy.

Ano. Je to proto, že člověk pracuje výrazněji, jak vláčí ten baťoh a tudíž potřebuje rychlý zdroj energie, což je glukóza. Ta je zdrojem energie pro všechny buňky. V tomto případě se zvedá krevní tlak, je zhoršený metabolismus glukózy a protože krevní sval se živí cholesterolem, to je aktivně nejvíce pracující sval v celém těle a pracuje bez odpočinku, odpočívá vlastně jen mezi jednotlivým stahy, tak potřebuje hodně silný zdroj energie. A to je pro něj cholesterol. U hodně zatíženého jedince se zase všemi těmi různými zpětnými vazbami zvyšuje i hladina tuku k krvi. Což dohromady začíná dělat problém. Tím se zvyšuje viskozita krve, začíná se více ničit krevní výstelka, dochází ke vzniku aterosklerózy, která se výrazným způsobem podílí na zúžení cévního řečiště, dochází k poruchám prokrvení. Na to různé tkáně, zejména ledviny, reagují zvýšením krevního tlaku a vzniká bludný kruh, u kterého je strašně těžké, aby se sám skončil. To skoro není možno. V tomto okamžiku už je tělo hodně nemocné. Celé to začalo ukládáním tuku a najednou se z toho stal komplexní děj, kdy už pacient nemá jinou možnost, než to respektovat.

MUSÍ respektovat stravní doporučení a už MUSÍ většinou doživotně omezit výběr potravin jen na ty zdravé. Potravu musí přizpůsobit věku, výšce, váze, pohlaví, zdravotnímu i psychickému stavu, genetickým rizikům a aktivitám. Jakmile se metabolický syndrom vyvinul, pak musím doživotně některé potraviny ze svého jídelníčku jednoznačně vyloučit, chuť – nechuť. V okamžiku, kdy to neudělám, se tato věc neustále vrací. Já se jako chvilku uzdravím, vrátím se k předchozím nesmyslným zvyklostem a stále se zkracují okamžiky zdraví a prodlužuje doba uzdravení. Stále víc a víc musím brát na vědomí, že jsem nemocný. Regenerační schopnosti těla jsou závislé na věku. V dětství dochází k regeneraci daleko rychleji, samozřejmě v mládí také. V období hormonálního útlumu, kolem 50ti let, tak už je to těžší. Pokud se na to přijde ještě později, kdy ji mi třeba 60 let, kdy už utlumím pohybové aktivity a kdy už mám komplikace, bolí mě klouby, mám něco s páteří, jsem dušný, mám 3 – 4 infarkty za sebou a poškozené ledviny, tak je moje startovní situace ještě těžší a regenerace je daleko...

Genetika je základní a determinující faktor toho jak vypadáme. Vlivy prostředí mohou pouze modifikovat to, ale rozhodně nemohou zásadním způsobem změnit naši genetickou výbavu.

Pohybové aktivity dostávají v dnešní civilizaci nejvíc „na frak“. Ještě před jednou generací byla pohybová úroveň dětí i dospělých daleko vyšší. Bylo méně ježdění autem – v našich podmínkách, nehovořím v celosvětových. Například v Americe, kde se začalo jezdit autem daleko dříve, bylo obézních mnohem dříve mnohem více. Od doby masového rozšíření internetu už lidé tráví spoustu času vsedě. Děti rostou víc do výšky, mají tenčí kostru, protože nejsou zatíženy skoro vůbec. Dříve byli lidé malí, těžce fyzicky pracovali, kostra rostla do šíře pod tahem svalů. Dnes vlastně děti nepracují, mají dva metry, jejich osvalení je daleko menší. Ideálním cvičením, kterým si velmi dobře lze vybudovat osvalení, je například právě ta vibrační cvičící plošina Fitvibe (www.kardioline.cz), které jste si všimla.

Zase to vypadá, jako by to byl můj úspěch. Kdykoliv na to narazíme, vždy se snažím říct, že to je úspěch konkrétního člověka. Ten musí pochopit, co mu říkají laboratorní výsledky a dokázat zásadním způsobem vrátil svůj stravovací a pohybový režim do správných mezí. U metabolického syndromu je značný i psychický postup.

Ano. Tuková tkáň vylučuje i spoustu různých látek, které přímo ovlivňují mozek. To znamená, že ten člověk je psychicky posunutý. Často jsme si toho všímali i v pořadu. Bylo velmi zajímavé, že dokud ten člověk byl hodně obézní, tak se - k našemu velkému překvapení - prezentoval i polonahý, nevadilo mu se ukazovat. Jak hubnul a mozek se vyjasňoval, začal si sebereflexivně uvědomovat svou lidskou důstojnost, začal se chovat méně „schizofrenně“.

Zmizí, ale zůstanou vyprázdněné tukové buňky. Čím kratší dobu nechá obézní člověk metabolický syndrom vyvíjet a čím kratší dobu zanedbává svůj zdravotní stav, tím lépe. Ale jestliže už nemá žlučník, má už za sebou pár infarktů, akcentovala se výrazně ateroskleróza, zhoršil se výrazně metabolismus cukrů a vyvinula se vlastně cukrovka, jestli už se poškodila slinivka a zhoršila se činnost dalších endokrinních žláz, jako štítné žlázy nebo nadledvin, tam už bude muset za velmi limitovaných podmínek vlastně jen přežívat.