Život podle Honzáka

V čem může být paní Žádníková, výhodný život na vesnici. Zvlášť, když má čtyři děti…

Potřebuji s mojí rodinou k životu prostor. Přesto, že jsem vyrůstala ve městě (v Hradci Králové), už si neumím představit žít ve městě. Přijedu ve- čer z divadla a nadechnu se po 35 minutách jízdy z Dejvického divadla k Dobříši, čerstvého vzduchu. Mám pocit, že žiji na horách. Tak jsme to s mým mužem chtěli. Nejsme ani jeden z Dobříše (manžel je z Chebu), náš nový dům je ve vesnici u Dobříše. Oba dva víme, že to bylo dobré rozhodnutí. V Praze mi chyběla příroda.

S ponocováním to není tak zlé, o půlnoci jsem vždy doma, někdy dříve. Problémem začala být moje práce na plný úvazek, kdy mezi dopolední zkouškou a večerním představením, tedy přibližně od dvou do pěti odpoledne, musím stihnout domácnost a děti. To ale aktuálně řeším: v plném proudu je shánění paní, která by nám pomohla. Mám ráda kolem sebe harmonii, děti si musí uklízet, ale stejně je to každý den halda prádla, halda nádobí, je nezbytné vyzvednout malé děti, nakrmit je, věnovat se jejich bolístkám… Když hraji, postará se manžel. On mi samozřejmě pomáhá i když jsem doma. U nás neexistuje rozdělení ženských nebo mužských domácích prací. Pro naše děti i pro nás, je život na vesnici požehná- ním. Andrejka s Janičkou jezdí do školy – díky nové cyklostezce na kole, menší dvě jsou ve školce. Za těch deset let tu máme hodně kamarádů, kteří mají také děti, navzájem si pohlídáme nebo děti zapojíme do víkendového programu.

Ano. Ale už si s manželem plánujeme i relaxační víkend – jen tak, sami ve dvojici. A víme, kam si vyrazíme. Na jedno pěkné místo v západních Čechách.

Přes rok cvičím pilates ve specializovaném studiu, protože moje záda jasně naznačila, že potřebují adekvátní péči. A už se těším na každé pěkné počasí, abych mohla vyběhnout do lesa.

Jezdíme hodně na kole, já s manželem chodíme o víkendu běhat, kolečkové brusle jsou všude po domě.

Nemyslím, jen velmi rádi jíme venku na zahradě. V podstatě se tam od dubna do října přestěhujeme. Letos postavíme letní kuchyň, splním si tak jedno své přání z materiálního světa.

Myslím si, že ano. Když mi bylo sedmnáct, zemřela moje maminka na rakovinu prsu od patnácti let jsem viděla, jak ji nemoc ničí – a ta zkušenost je ve mne velmi silně zapsána. Když jsem pak byla svědkem, jak se stejnou nemocí dokázala úspěšně bojovat kolegyně, Přesto, že jsme téměř sousedky, v kavárně na Dobříši se vidíme poprvé. Přišla se třemi ze svých dětí a pobídla je, aby se představily. Zvládly to dobře, akorát Jiřík si držel distanc. S botičkami si nechal ode mne pomoct, ale jinak sdělil jasně, abych mu dala pokoj. byla jsem už zralá žena a začala jsem věřit slovům Radkina Honzáka, jednoho z našich známých psychiatrů. Řekl, že ještě neviděl ve svém okolí šťastnou a veselou ženu, kterou by dostala rakovina. Držím se té vyřčené zkušenosti psychiatra velmi silně, věřím ji. Kolegyně, která rakovinu prsu porazila, se v nemoci velmi změnila. Naučila se upřimně radovat ze života.

Ano souvisí to s mým přesvědčením, že síla prevence je v co nejčastějším prožívání štěstí a ve veselé mysli.

Se svou spolužačkou z vysoké školy založil a provozuje dva Domovy Alzheimer. Jeden je v Roztokách u Prahy a vznikl rekonstrukcí a přestavbou hotelu s kapacitou asi 60 lůžek. Druhý je v Lázních Darkov, má přes sto lůžek a původně byl lázeňským domem. Pořádáme pro klienty různé společenské akce, koncerty, spolupracujeme s místními ZUŠkami.

Ano, je o on.

Ti lidé nejsou smutní, žijí ve svém světě, to jen my často neumíme přijmout jejich nemoc, což je přirozené. Koho by nebolelo, že vás maminka nepoznává. Naše domovy jsou takové mateřské školky pro dospělé. Klienti mají své výtvarné a hudební programy, chodí na výstavy a na procházky a cílenými kroky se snažíme jejich nemoc zpomalovat a činit pro jejich blízké snesitelnější.